close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

35. kapitola

1. července 2020 v 22:00 | Pekrymo |  Sejdeme se v příštím světě
Jako každé ráno pročítal Harry u snídaně ve Velké síni nové číslo Denního věštce. Zdálo se mu to, nebo bylo číslo od čísla víc a víc temnější? Pozitivních zpráv ubývalo, negativních naopak přibývalo. Jako například útoků na mudly. Alespoň, že už se to Ministerstvo nesnažilo popírat. Bylo dobré vědět, na čem jsou. I když kdo ví - možná jim i tak neříkali úplně všechno. Což si Harry nechtěl ani připouštět. Nejhorší ale bylo, když si představil, kam až to může zajít? Je už tohle "TA" válka? Nebo teprve přijde? Může se dostat i sem? Do Bradavic? Ale ne, dokud je tady Brumbál, tak...

Harry pohlédl k učitelskému stolu, ale Brumbálovo místo bylo už zase prázdné. Poslední týdny ho vídal stále méně. Naposledy asi před třemi dny. Do té doby si Harry říkal, že Brumbála nejspíš více zaměstnává práce pro Řád, že se snaží dělat něco s těmi nekončícími útoky, že se snaží kouzelnický svět v těchto dobách chránit, ale... něco mu napovídalo, že to možná bude úplně jinak. Ron s Hermionou si toho nevšimli, ale Harrymu připadalo, že se s Brumbálem něco děje. Ruku, kterou mu překrýval příliš dlouhý rukáv barevného hábitu, měl už celou černou - toho si Harry stihl všimnout, když kolem něj procházel na večeři a ruka mu z rukávu na okamžik vykoukla. A i v jeho chůzi bylo něco neobvyklého. Šel pomaleji? Rozhodně působil strhanějším dojmem. Kdyby to Harry nepovažoval za nemožné, řekl by, že je Brumbál vážně nemocný. Ale byl to přece BRUMBÁL! Nejmocnější kouzelník ze všech. Něco takového bylo nemyslitelného. I když - co když to mělo něco společného s tou rukou?

Když odtrhl pohled od prázdné Brumbálovy židle, zavadil o vedle sedícího Snapea, který ho propaloval pohledem. Dnes večer zase. Nitrobrana. Osobně by tedy řekl, že jistého pokroku dosáhl. Řídil se Remusovými radami a opravdu se mu dařilo Snapea odrážet. Ne tedy pokaždé, pořád to mělo své mouchy, ale i Snape musel uznat, že mu to šlo lépe. Což... samozřejmě neuznal, protože to je přece Snape a Snape by Harryho nikdy za nic nepochválil. Takže když mu Harry otevřeně sdělil, že si myslí, že už mu to docela jde, zeptal se ho Snape, jestli se mu ty sny pořád zdají. Zdály. Takže pro něj byl Harry stále naprostý idiot, který se ani po měsíci tréninku nikam nepohnul. Ne, nehodlal se se Snapem hádat a stát si za tím, že pohnul. Věděl, že to nemělo cenu.

Podíval se před sebe na jídlo a zavřel na okamžik oči. Trochu ho pobolívala hlava, tak jako skoro každý den, ale kupodivu tohle mu pomáhalo. Vypnout mozek. Na nic nemyslet. Vytěsnit všechny myšlenky z hlavy. Právě teď. Nejprve mu to činilo potíže, ale teď už okolo štěbetající spolužáky vůbec nevnímal. Žádný ruch, žádné vnější vjemy ho v tuto chvíli nerušily a jemu bylo neskutečně lehko. Tedy do té doby, dokud někdo kousek od nich nezakřičel něco o narozeninách. Harry otevřel oči a podíval se na Pierse ze třeťáku, který si plácal ve vzduchu rukou s Anthonym. Tak úplně ty ruchy zase nevnímat nedokázal. Ale... naštěstí mu to něco připomnělo.

Podíval se na Hermionu, která teď četla Denní věštec. Ani si nevšiml, že už ho neměl v rukách. Asi si ho od něj vzala, když byl chvilku mimo. Hermiona i Ron jeho snahy podporovali a snažili se ho nevyrušovat, když se Harry pokoušel "vypnout".

"Hermiono? Teď jsem si vzpomněl - něco bych potřeboval," oslovil svou kamarádku Harry.

"Ano?" zvedla k němu hlavu.

"Jde o dárek pro tátu," řekl o něco tišším hlasem, aby je nikdo neslyšel. "Myslíš, že bys mohla o něco požádat své rodiče?" Hermiona vypadala zaujatě, zajímalo ji, co by Harry mohl chtít.

"Jistě. Co by to mělo být?"

"Potřebuji... nějakou knížku o letadlech." Ron přestal jíst a s nechápavým výrazem se podíval na Harryho.

"Cože?" Harry se pousmál.

"Táta nevěří, že létají bez kouzel," vysvětlil jim s úsměvem Harry. Hermiona protočila očima. Ron pokrčil rameny.

"Na tom něco bude," řekl jeho kamarád a vrátil se ke své snídani. Hermiona vrhla šokovaný pohled na Rona. Harry raději rychle pokračoval.

"Takže... myslíš, že bys je mohla poprosit? Potřebuji to do našeho zápasu - to má táta zrovna narozeniny." Docela dlouho si lámal hlavu s tím, co tátovi dá, a pak ho jako blesk z čistého nebe napadlo tohle. Považoval to tak trochu za recesi, tátu by to mohlo pobavit. A ještě by tím mohl při volných chvílích zabít trochu času a přijít na jiné myšlenky.

"Hned dneska našim napíšu. Určitě s tím nebudou mít problém," ujistila ho Hermiona. Harry ani nic jiného neočekával. Věděl, že s nákupem knih se na svou nejlepší kamarádku může s klidem obrátit.

"Díky." Pak se zase podíval k učitelskému stolu a nedalo mu to. "Všimli jste si, že tu Brumbál zase není?" zeptal se jich Harry. Ron s Hermionou se podívali k učitelskému stolu.

"Nejspíš něco zařizuje pro Řád," řekla šeptem Hermiona.

"Nebo na Ministerstvu," napadlo Rona. "Zbytečně to řešíš." Jenže to Harrymu nestačilo. Když psal tátovi a ptal se ho na Brumbála, taky ho jen uklidňoval, ať si nedělá starosti. Prý jsou prostě teď těžké časy... Jistě, Brumbál mizel i dřív, ale tohle bylo jiné. Navíc... začalo to být o to divnější, když ho napadlo podívat se do plánku. A Brumbála tečka na něm byla.

*****

Snape byl ten večer nepříjemný jako vždycky. Sice už nijak nekomentoval Harryho vzpomínky (moc jich už ani neviděl, protože ho Harry často odrazil dřív, než se mu nějaká naskytla), ale jako na odporný hmyz se na něj díval stále. Harry se bál vůbec na něco zeptat, aby ho hned zase nesjel. Ale od toho tu Snape snad byl, ne? Aby mu pomohl. I když nerad. Snad byl ale taky členem Řádu...

"Pane? Mohu mít dotaz?" odvážil se ho tedy nakonec Harry oslovit. Vysloužil si za to od Snapea otrávený pohled.

"Ano?" svolil ale jeho profesor nakonec.

"Víte, mám ještě jednu hůlku-" Snape se ušklíbl.

"Ovšem, že to vím. Celý Řád to ví. Ale mám za to, že s ní vám pomáhá váš úžasný otec." Harry jeho ironickou poznámku v tichosti přešel.

"Už mi to s ní jde dobře," pověděl mu popravdě Harry, i když to Snapea nejspíš ani v nejmenším nezajímalo. "Myslel jsem, že bych vás zkusil odrazit s ní." Když už se s ní má Harry učit kouzlit, tak ať se vším všudy... Snape si to ale nejspíš nemyslel, protože se zase ironicky ušklíbl.

"Nitrobrana ale není o hůlce. Je o vaší hlavě, Pottere!"

"Fajn, tak nic," vydechl Harry a zaujal obrannou pozici se svou hůlkou, když se na něj Snape zase obořil.

"Neříkal jsem, že to s ní nemůžete zkusit," řekl mu k jeho překvapení.

"Říkal jste ale-"

"Tak chcete to s ní zkusit, nebo ne?" Harry na něj chvíli zůstal koukat, přemýšlel, zda to myslí vážně. Když usoudil, že ano, popošel ke stolu, na který položil svou cesmínovou hůlku, a z pouzdra připevněného na noze vytáhl záložní topolovou hůlku s blánou z dračího srdce. Harry cítil, že ho Snape bedlivě sleduje. Nenechal se tím však rozhodit. Soustředil se. Vytěsnil ze své hlavy každičkou myšlenku a připravil se. Snape už neodpočítával a rovnou zaútočil na jeho mysl.

"Legillimens!"

"Expelliarmus!" Cítil, jako by se o jeho mysl něco jen zlehka otřelo, ale on ze sebe ten dotek sklepal tak snadno, jako čerstvě napadaný sníh z hábitu. Otevřel oči, podíval se na svou záložní hůlku a usmál se. "Je dobrá," řekl spíš sobě než Snapeovi.

"Je vám jasné, že nitrobranu byste měl ovládat především bez hůlky," vrátil ho Snape zpátky na zem. To samozřejmě věděl, ale stejně to považoval za pokrok. "Až mě dokážete stoprocentně odrážet s hůlkou, odložíte ji."

"Ano," přikývl Harry. Pak se zase podíval na svou hůlku. "Je v ní blána ze srdce draka, se kterým jsem soupeřil v Turnaji. Pořád přemýšlím nad tím, jestli proto mi tak sedí nebo je to jen náhoda." Byl tak nadšený, že úplně zapomněl, s kým mluví. Ticho ho přimělo podruhé se vrátit na zem. Odvážil se podívat na Snapea, jehož obočí směřovalo vzhůru.

"Za prvé - vy jste s drakem nesoupeřil, jen jste se mu snažil ukrást vejce. Kdybyste měl soupeřit s drakem, už byste byl mrtvý. A za druhé - mně je vaše hůlka naprosto ukradená. Pokud vás zajímá vaše spojení, zeptejte se Ollivandera." Harry se ušklíbl a schoval hůlku zpět. Příště si své poznámky raději nechá pro sebe. "I když - málem jsem zapomněl. Pan Ollivander si na ni nepamatuje, váš otec mu vymazal paměť. V tom má... asi... praxi," pronášel s pomalou pečlivostí poslední větu. Snape prostě musel mít na jeho tátu neustálé poznámky. Harryho to už opravdu nebavilo...

"To nejspíš ano. Je to zkušený bystrozor. Vedoucí bystrozor!" neopomněl mu pyšně zdůraznit.

"Byl," opravil ho Snape. "Tady není ničím. A ani nebude," odfrkl si posměšně. "To pro něj asi musí být dost... frustrující." Harry toho začínal mít tak akorát dost. Velmi mu to připomínalo, jak si před několika měsíci dost podobně Snape dobíral Siriuse.

"Představte si, že někomu může záležet i na něčem jiném než pouze na kariéře!" odvětil popuzeně.

"Ještě jednou na mě zvýšíte hlas, Pottere, a končíte tady. Nezapomeňte, s kým mluvíte!" upozornil ho ledovým hlasem Snape. Harry od něj odvrátil tvář, i když přitom nezapomněl pozvednout bradu výš. "Pro dnešek jsme skončili. Trénujte dál. Přijďte opět s sobotu."

To bylo rychlé, pomyslel si Harry. Sehnul se a schoval záložní hůlku zpět do pouzdra. Pak se natáhl ke stolu pro druhou. Doufal, že sem nebude muset i tu další sobotu, kdy budou hrát s Mrzimorem a kdy táta bude slavit narozeniny. Chtěl je oslavit s ním...

Už byl na odchodu, když mu ale ještě něco nedalo, a on se zastavil. Odvážil se toho večera podruhé...

"Mohu se ještě na něco zeptat?" Snape se na něj znovu otráveně podíval.

"Pokud je to nezbytné," utrousil znuděně.

"Brumbál-"

"Ředitel Brumbál, jste chtěl říct," opravil ho Snape okamžitě.

"Pan ředitel... je v pořádku? Dlouho jsem ho neviděl-"

"Tohle není nezbytné," odpálkoval ho Snape. "A už vůbec vám do toho nic není, Pottere."

"Jen jsem chtěl vědět, jestli mu něco není-"

"Co si o sobě myslíte, Pottere?" vyjel na něj Snape, vstal od stolu a několika dlouhými kroky se k němu přiblížil.

"Jen jsem se ptal-"

"Myslíte si, že když jste Vyvolený, máte právo strkat pořád do všeho nos?" Že se vůbec ptal. Měl tušit, že Snape nebude ta pravá osoba k tomu, aby se něco dozvěděl. Ale že ho tak naštve, to nečekal. Leda by natrefil na něco citlivého...

"Jen jsem se ptal, pane," odvětil Harry poklidně. "Ale jestli se vás můj dotaz tak dotkl, tak to se omlouvám." O "upřímnosti" této omluvy nebylo pochyb. Snapeův obličej zbělal.

"Víte, co byste měl udělat, Pottere?" zeptal se ho nebezpečným hlasem Snape.

"To mi řekněte, pane," odvětil vyrovnaně Harry. "Jako Vyvolený si tuto otázku kladu často. Řekněte mi, co bych měl udělat, a já to udělám." Ne, nechá se tím netopýrem vyprovokovat. Může si ho dobírat, jak chce, ale Harry se jím věčně shazovat nenechá. Teď čekal, že mu Snape něco peprného odvětí, ale ten na něj jen s nedefinovatelným výrazem zůstal civět. Tak jo, možná neměl říct, že udělá, co mu řekne. Teď určitě Snape vymýšlí něco, co by mu zkrášlilo večer, který mu Harry svou přítomností jistě zkazil. Třeba by ho mohl poslat skočit z Astronomické věže. Vzdát se Smrtijedům. Srazit se s Vrbou mlátičkou. Nebo vypít jed!

Nečekal ale, že se Snape otočí a vrátí se za svůj stůl.

"Měl byste odejít, Pottere. To byste měl udělat." To myslel vážně? Harry několikrát zamrkal.

"Teda, čekal jsem něco sofistikovanějšího," vylítlo z Harryho jako pára z hrnce. Nedokázal se zastavit. Jen co to ale dořekl, věděl, že to neměl říkat. Snapeův vztek, který se mu teď odrážel ve tváři, nešel přehlédnout. "Na shledanou, pane," vyhrkl Harry, vyšel okamžitě ze dveří a rychle je za sebou zabouchl dřív, než Snape stačil zareagovat. Možná k němu přitom dolehlo něco jako "Pottere!", ale hodlal předstírat, že to neslyšel a utíkal pryč. To mu šlo vždycky dobře. Když byl v maléru, utíkal. A vyplatilo se to i tentokrát. Dokázal se dostat na chodbu bez toho, aby mu Snape napařil nějaký další školní trest nebo strhl body. Hrdě se nad svým úspěchem pousmál a vydal se na kolej.

*****

Druhý den, po famfrpálovém tréninku, zůstal Harry ještě chvíli na hřišti. Dělal to teď po každém tréninku. Pomáhalo mu to uvolnit se. Během tréninku to nešlo, ale když všichni odešli a on zůstal sám a mohl jen létat a na nic nemyslet, cítil se skvěle. Cítil studený vítr narážející mu do obličeje, který mu přitom čechral vlasy. Neznal lepší pocit než létat na koštěti, osamotě, bez starostí, prostě jen tak! Užíval si ten úžasný pocit volnosti, kdy byl sám sebou, a na chvíli přitom zavřel oči. Nic nevnímal. Jen chlad, jenž ho ale ani v nejmenším netrápil. Nebyla mu zima. Při tréninku se zahřál až dost. Veškeré starosti, které ho trápily, hodil za hlavu a na nic nemyslel. Hlavu měl dokonale prázdnou, dokud...

"Červíčku, doufám, že nehodláš nic namítat," zeptal se tichým, nebezpečným hlasem Lord Voldemort svého třesoucího se služebníka.

"Ne-ne-ne, pane," odpověděl koktající muž.

"Jsem si totiž jistý, že tví bývalí přátelé by tě velice rádi viděli mrtvého," usmál se křivě. "Na něco je musím nalákat."

"O-ovšem, můj pane. Je to skvělý plán!"

"Jistě, že je," přikývl pomalu Lord Voldemort. "Ten kluk pak za mnou přijde sám-"

Ucítil náraz. Otevřel oči a viděl, jak se řítí k zemi. Na poslední chvíli trochu nadzvedl koště, takže pád nebyl tak silný, ale stejně měl pocit, jako by mu někdo vyrazil dech. To však v tu chvíli bylo naprosto bezpředmětné. Voldemort něco chystal! Něco s jeho tátou! Proč musel nabourat zrovna teď! Začínal trochu panikařit. Chtěl okamžitě běžet za Brumbálem - nebo ne, radši za tátou! Varovat ho. Když ho napadlo... že by jim určitě pomohlo, kdyby věděl víc. Proč to nezkusit i obráceně? To jejich spojení! Muselo fungovat i opačně!

Harry zavřel oči, zpomalil dech a uvolnil se. Ruce si přitlačil ke spánkům. A myslel na něj. Soustředil se na Voldemorta. Jako by byl jeho součástí...

"...hlavní je ten kluk. Co bude s Blackem je mi jedno, ať si ho třeba osvobodí, ten muž stejně žít dlouho nebude," pokrčil Voldemort lhostejně rameny.

"Pokusím se, aby to vyšlo co nejdříve, můj pane," klaněl se před ním nějaký neznámý muž.

"Nepokusíš, Drexene. Ty to zařídíš," přikázal nesmlouvavým tónem, kterému nebylo radno odporovat, Lord Voldemort. "Ztratili jsme spoustu času. Chci mít Pottera co nejdřív. Oba Pottery..."

Harry otevřel oči a přemýšlel, co viděl. Voldemort něco plánuje - nepřekvapivé. Chce dostat jeho - to už vůbec nebylo překvapivé. Ale chce ho dostat přes tátu! A svou roli v tom má sehrát i Červíček! Ale co domlouval s tím mužem? Co má vyjít brzy? Už nemohl ztratit ani vteřinu. Musel to hned někomu říct!

Zvedl se ze země a dal se do běhu. Koště po cestě odhodil v šatně, ale s převlékáním se nezdržoval a pospíchal dál. Bral schody po dvou, udivených výrazů některých svých spolužáků, které po cestě minul, si nevšímal. Když doběhl až k chrličům, konečně se zastavil. Několikrát vydechl, než popadl dech.

"Limetkové pralinky!" Chrliče se rozestoupily a jemu se tak naskytla volná cesta do ředitelny. Jakmile ale vystoupal po schodech nahoru, zarazil se. Dveře vedoucí do Brumbálovy pracovny byly zavřené. To bylo zvláštní. Harry zaklepal. Nic.

"Pane?! Haló, pane! To jsem já, Harry! Musím s vámi mluvit!" volal naléhavě přes dveře. Ticho mu však bylo odpovědí. Ještě to zkusil asi třikrát, když seznal, že Brumbál nejspíš v ředitelně není, a odešel pryč. Co teď? Kdo další z Řádu tu byl? McGonagallová! Její kabinet nebyl daleko. Možná bude vědět, jak kontaktovat Brumbála! Vydal se tedy za ní.

Když za pár okamžiků bušil i na její kabinet, opět mu nikdo neodpovídal.

"Pané profesorko, jste tam?" volal Harry přes dveře. Nebyla. Brumbál byl pryč, McGonagallová taky, večeře už dávno skončila... Kde mohli být? Že by byla schůze? Ve čtvrtek? Ještě mohl jít za Snapem, ale nebyl přece sebevrah... To se raději rozhodl vydat do tajných pokojů a kontaktovat krbem Siriuse s Remusem. Sice to nechtěl říkat jako prvním zrovna jim, protože se bál, že by se toho Sirius mohl chytnout a chtít Červíčka chytit sám, což byl nejspíš Voldemortův plán, když měl Červíček sloužit jako návnada, ale někomu to říct prostě musel!

"Grimmauldovo náměstí!" Strčil hlavu do krbu a rázem se díval do tiché, pusté chodby. "Siriusi? Remusi?" volal Harry z krbu. Nikdo se mu ale neozýval. "Tati?!" Nic. Kde všichni byli, když je potřeboval?! Vytáhl hlavu z krbu a udělal to, co nesměl. Brumbál mu zakázal se z Bradavic jen hnout. Jenže... kritická situace si žádala kritické řešení. Vstoupil do krbu, zelené plameny ho pohltily a on s menším zakolísáním vystoupil v chodbě na Grimmauldově náměstí. Od Vánoc se to tu vůbec nezměnilo...

Rozhlédl se kolem, ale nikde nebylo ani živáčka. Až tedy na...

"To je Harry Potter, Kráturův pán," šoupal nohy po podlaze jeho směrem pomalým tempem Krátura. Neviděl ho od té doby, co mu řekl, že tu Sirius není, když se po něm Harry před odchodem na Ministerstvo sháněl. Zalila ho vlna zlosti. "Ten mrňavej kluk, co se paktuje s krvezrádci. Kdyby má paní věděla, komu jednou budu sloužit-"

"Zmlkni! A zmiz!" přikázal mu Harry, když si však uvědomil, co řekl, a rychle se opravil. "Ale - ale ne z tohohle domu! Mně z očí! Zalez někam, ať tě nevidím. A - a - a ať tě ani nenapadne odsud někam odcházet a někomu něco donášet! Rozumíš mi?" Třásl se vztekem.

"Jak si pán přeje," klaněl se mu hluboce Krátura. "Myslí si, že když je slavnej, že může Kráturovi poroučet," mumlal si pro sebe Krátura.

"Můžu ti poroučet, protože jsem tvůj pán. Já... jsem tě zdědil!" Harry nečekal, že to někdy nějakému skřítkovi řekne, ale zrovna teď potřeboval, aby si toho byl Krátura dobře vědom. Rozhodně se necítil jako pán nikoho, a už vůbec ne Kráturův, ale žádná další zrada nepřicházela v úvahu!

"Krátura je tak pyšný, že může sloužit slavnému a vznešenému Harrymu Potterovi," couval od něj Krátura, hlavu stále skloněnou k zemi. "Tomu hnusnýmu, malýmu-"

"Neslyšel jsi, nebo co?" Harry se lekl, když se zleva ozval hluboký hlas. Trochu nadskočil, protože nikoho nečekal, ale ulevilo se mu, když spatřil Siriuse.

"Díkybohu!" řekl úlevně Harry a vykročil k němu. Pak se ale zarazil, když se podíval za Siriuse. Stáli teď ve dveřích vedoucích do jídelny, kde vypadalo, že je... opravdu dost lidí. A někdo další se zvedal od stolu. Byl to táta. A vzadu... tam seděl Brumbál. Jistě. Musel dorazit rovnou na schůzi Řádu, kde byli úplně všichni!

"Musíš na něj trochu tvrději, Harry," slyšel, jak mu říká do ucha Sirius. Nejspíš narážel na jeho rozhovor s Kráturou.

"Harry? Stalo - stalo se něco?" došel k nim táta, který vypadal dost vyjeveně. Zkoumavě si ho prohlížel.

"Ehm, možná... Já... omlouvám se za vyrušení," mluvil teď k ostatním v jídelně. Připadal si tu totálně mimo. "Já - já jsem hledal vás, pane," ukázal na Brumbála. Vypadal o něco líp, než když ho před čtyřmi dny viděl posledně, ale pořád to nebyl úplně on...

"Ano?" zeptal se ho zvědavě Brumbál.

"Nepřišel bych, ale... nebyl jste v ředitelně. Tak jsem šel...za paní profesorkou," vysvětloval Harry dál a pohledem přitom vyhledal profesorku McGonagallovou, která na něj kriticky zahlížela skrz své brýle, "ale vy jste u sebe taky nebyla. Tak jsem vám volal skrz krb," podíval se konečně na tátu a Siriuse, "ale asi jste... mě neslyšeli," dokončil Harry trochu rozpačitě obhajobu svého pobytu mimo školu.

"Nejspíš se stalo něco vážného," promluvil opět Brumbál a ukázal rukou ke stolu. Chtěl, aby si Harry přisedl k nim? To mu to měl říct před celým Řádem? Zděšeně se rozhlédl po zaplněném stolu. Všiml si, jak mu Tonksová zamávala. A Snape ho zabíjel pohledem. A pak...

"Drahoušku, zranil ses?" přistoupila k němu paní Weasleyová, když s ním táta mířil ke stolu, kam se s ním hodlal posadit. Jemně ho přitom postrkoval kupředu.

"Zranil?" zamrkal Harry nechápavě.

"Jsi celý odřený," začala mu rukou oprašovat dres. Úplně na to zapomněl.

"No jo," připustil s pokrčením ramen, "vlastně jsem spadl z koštěte. Ale to nic není," ujišťoval ji Harry. Někde z druhé strany uslyšel, jak si někdo hluboce povzdychl. Otočil se za dotyčným a viděl, jak profesorka McGonagallová kroutí hlavou a dívá se vyčítavě na tátu. Proč zrovna na něj, tomu moc nerozuměl, ale nehodlal ho v tom nechat. "Ale fakt - měli jsme trénink."

"Vidíte, že má dres, ne?" usmíval se Sirius, když si sedal zpět vedle profesorky. "Dobře, juniore, takhle to vyznívá hned o něco věrohodněji," pokyvoval mu uznale jeho kmotr a ukázal mu zdvižené palce. Vyčítavý pohled profesorky McGonagallové se teď přesunul na Siriuse.

"Vážně jsme měli trénink," říkal tátovi, který na něj pořád civěl dost nevěřícně. "No tak se podívej," namačkal něco na hodinkách na ruce a natáhl ruku tátovi před obličej. "Dneska... pětkrát - naposledy jsem chytil zlatonku před... hodinou a třemi minutami," přednášel tátovi nahlas své výsledky z dnešního tréninku. "Pak jsem ještě chvíli lítal sám, než... se to stalo, já spadl a pak jsem šel hledat vás," podíval se zpět na Brumbála, ruku už zpět podél těla. Brumbál se trochu zachmuřil.

"Než se stalo co?" ptal se ho Brumbál a bedlivě ho pozoroval. Paní Weasleyová zanechala svých snah a Harry se s tátou posadil ke stolu. Znovu se nejistě rozhlédl po stolu. Všichni na něj koukali a on se mezi nimi cítil opravdu nepatřičně. Myslí si i ostatní, co Moody? Že je Voldemortem posedlý? Vímal, jak ho bystrozorovo oko rentgenovalo skrz na skrz. Pak se ale podíval zase na Brumbála.

"Voldemort," pokrčil rameny, jako by to mluvilo za vše. "Myslím, že to je důležité-" Pak zmlkl, když uviděl Snapea, jak se ironicky ušklíbá. "Náhodou jsem si zrovna čistil hlavu - asi to má i opačný účinek," vytkl mu dotčeně. "Už ani nemusím spát, aby se se mnou dokázal spojit."

Brumbálovo "Co jsi viděl?" zaniklo v tátově "Jak ti je? Cítíš se dobře?". Komu odpovědět dřív? Podíval se na tátu a pousmál se.

"Jo, je mi fajn, vážně," ujistil nejprve jeho. Táta ale nevypadal o moc klidnější. Pak se podíval na Brumbála. "No... on... něco plánuje-"

"Ty-víš-kdo pořád něco plánuje, to není žádná novinka," přerušil ho odměřeně Moody. Táta na něj vrhl pohled, kterým jako by mu chtěl říct "jestli máš s mým synem nějaký problém, tak mi to řekni". Harry ale pokračoval dál, takže na to nedošlo.

"Plánuje něco s Červíčkem. Chce ho použít jako návnadu."

"Návnadu?" opakoval po něm Sirius zaujatě.

"Na tebe," řekl Harry s pohledem upřeným na něj. "Tedy na vás," rozšířil Harry zamýšlený okruh a podíval se i na Remuse a nakonec i na tátu.

"Víš i proč?" zeptal se ho zamyšleně Brumbál a propaloval ho pohledem.

"No... asi že by tím pak... dostal i mě. Tak to aspoň tedy říkal," vysvětloval Harry s pohledem upřeným raději ke stolu. Nikdy nebyl rád středem pozornosti. Ještě navíc kvůli jeho spojení s Voldemortem...

"A jak to chce Voldemort udělat? Kdy? Kde? To nevíš?" Harry moc nepřemýšlel, když to řekl, hlavně to chtěl mít za sebou, takže si to ani neuvědomil.

"Nejdřív jsem viděl tohle. Jak mluví s Červíčkem, že ho použije jako návnadu. Pak nevím, co se dělo, to jsem spadl, ale podruhé tam byl ještě nějaký muž - Drexen?" přemýšlel Harry nahlas. "Má něco vydat. A co nejdřív. I když... nevím, co to znamená," ukončil svůj monolog s pokrčením ramen.

"Drexen dělá pro Denního věštce," poznamenal Kingsley, pan Weasley přikyvoval.

"To dělal i u nás," souhlasil Sirius. "Dokud teda žil," dodal jakoby nic. Táta nic neříkal.

"Co jste, Pottere, myslel tím podruhé?" donutil všechny utichnout Snapeův mrazivý tón. Jeho černé oči se vpíjely do těch jeho. Harry rychle uhnul pohledem.

"Chtěl jsem se zeptat na to samé," připojil se ke Snapeovi Brumbál. Harry netušil, co na to říct. Předpokládal, že když se učil nitrobranu, neměl se on sám "nabourávat" Voldemortovi do hlavy.

"Tak jsem to nemyslel," vypadla z něj naprosto průhledná lež.

"Ale myslel, Pottere, nelžete!" namítal Snape nekompromisně.

"Takhle s ním mluvit nebudeš," upozornil ho táta okamžitě. Snape přesunul svůj lhostejný pohled teď na něj.

"A jak mám mluvit s ignoranty bez mozku?" Tátův obličej ztvrdl. Harry si všiml, že zaťal ruce v pěst, až mu zbělaly klouby.

"To je jednoduché," předběhl však jeho reakci Sirius, "stačí si všímat, jak se ostatní baví s tebou." Snape si posměšně odfrkl.

"Harry?" přehlušil je Brumbálův poklidný tón, kterým si okamžitě sjednal pořádek. "Předpokládám, že Voldemort se s tebou nedokázal nevědomky spojit dvakrát během krátké chvíle." Tím pronikavým pohledem mu dal jasně najevo, že to ví. Nemělo cenu to dál zapírat. Už se stalo, tak co se dalo dělat...

"Netušil jsem, že to jde. Jen... jsem chtěl vědět, co plánuje, a pak se to stalo," řekl popravdě. Táta vedle něj citelně ztuhl.

"Vaší prací ale není odhalovat plány Pána zla!" upozornil ho opět odměřeným tónem Snape.

"Copak, vadí ti, že ti někdo fušuje do řemesla, Snape?" poznamenal zase posměšně Sirius.

"Pardon, asi je v pořádku, že se Potter nabourává Pánu zla do hlavy," odvětil s kamennou tváří Snape. Když to řekl takhle nahlas, znělo to ještě hůř.

"To jistě není," konstatoval Brumbál. Netvářil se ale nikterak vyčítavě. "Ale jak Harry říkal, nebyl si vědom toho, že něco takového dokáže. Když už to teď ví, jsem si jist, že se toho pokusí... vyvarovat," zabodl své pomněnkově modré oči přímo do něj. Nevěřil, že se tím bude řídit. Ani on, ani Brumbál. Ale přikývl na souhlas.

"Samozřejmě," ujistil ho Harry. Pak se pousmál na tátu, jehož tvář byla bledší než obvykle.

"Na druhou stranu - možná by nebylo špatný vědět víc," pronesl se zamyšleným pohledem upřeným na Harryho Moody. "Já bych ten nápad hned tak rychle nezavrhoval..." Táta Moodymu věnoval další pohled, tentokrát typu "ještě slovo, a jsi mrtvej". Brumbál to dokázal vyjádřit trochu umírněněji.

"Domnívám se, že by to s ohledem na Harryho bezpečí nebylo příliš žádoucí, Alastore."

"Já... můžu vypomoct... pokud by se to hodilo," neváhal však navrhnout Harry. "Mně by to neva-"

"Ne," zamítl tu myšlenku rázně táta. Harry ztichl. "To... nebude potřeba. Brumbál má pravdu, tohle je příliš nebezpečné," pokračoval umírněněji. Vypadal trochu rozhozeně.

"Dobře, už... se o to nebudu snažit, slibuju," ujišťoval ho Harry. Nevěděl proč, ale profesorka McGonagallová kroutila hlavou, když to říkal. A když pak Brumbál vzápětí ukončil schůzi, vydala se profesorka k nim.

"Harry, dávej na sebe pozor - hlavně si už nesnaž čistit hlavu, když lítáš na koštěti," uděloval mu táta zrovna kázání. "Nemůžeš ztratit pojem o světě, když jsi kdovíkolik metrů nad zemí!" lamentoval rukama ve vzduchu. Paní Weasleyová, která je poslouchala, s nešťastným výrazem ve tváři přikyvovala.

"Tvůj otec má pravdu, drahoušku," souhlasila s ním i nahlas. "Mohl by ses ošklivě poranit."

"Ale Remus říkal, že to mám zkoušet kdykoliv a kdekoliv," odpověděl jim Harry s úsměvem. Táta se nevěřícně podíval na Remuse, který se zrovna o něčem bavil s Tonksovou. Pak si Harry všiml profesorky, která stála nad nimi. "Ale ve vašich hodinách to nikdy nedělám paní profesorko," ujišťoval ji, "to mi Remus výslovně zakázal." Profesorka McGonagallová se podívala na jeho tátu.

"Ještě jste si to pořád nerozmyslel, Jamesi?" Harry přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Co si měl táta rozmyslet?

"Popravdě řečeno, paní profesorko, nejsem si tak úplně jistý." Profesorka McGonagallová položila tátovi ruku na rameno.

"Věřte, nikdo by vám to nemohl mít za zlé." Pak se podívala na Harryho. "My jdeme," zavelela rázně. Harry okamžitě vstal. Tomuhle tónu nehodlal odporovat. "Pokud budete potřebovat, pošlete mi sovu, Jamesi," otočila se ještě naposledy profesorka na tátu. "Podělím se s vámi ráda i o jiné tipy. Nebo o své zásoby, kdybyste měl zájem. Hezký večer."

Ať mluvili ti dva o čemkoliv, Harry předpokládal, že se to týkalo jeho. Ale o co šlo, to neměl sebemenší tušení...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama