6. Dvě tváře

11. dubna 2018 v 22:46 | Pekrymo |  Harry Potter a Alternativy bytí
Severuse vzbudil křik. Netušil, kde je, ani co se děje. Stačila ale krátká chvíle k tomu, aby si vše uvědomil.
"Vstávej!"
"Strejdo!"
"Vstávej!"
"Už jsme domááá."
"Nemusíte tak ječet, ještě strejdu Severuse vyděsíte," uslyšel hlas svého synovce. Děti se toho ale nezalekly.
"Halóóó! Vstávej!" Severus rozlepil oči. Nejdřív se podíval na usmívajícího se Harryho, poté se otočil na ty dva řvouny. Vypadaly nadšeně, že se jim podařilo jejich strýčka probudit. Auto stálo na místě. Podíval se z okýnka. Stáli před menším bílým domem. Tak nějak si ho představoval…
"Vítej u nás doma," pronesl slavnostně Harry. Severus přikývnul. Pak něco ucítil.
"Co to tu voní?"
"Oh, to je čína. Zastavil jsem se pro ni po cestě. Tak… jdeme?" Nejdřív vystoupil Harry, Severus ho následoval. Rozhlížel se po okolí, když vyndával Harry děti z auta. Vypadalo to tu na klidnou čtvrť. V ulici nebylo ani živáčka. Nejspíš byl zrovna čas večeře - Severus netušil, kolik bylo hodin, ale ještě bylo světlo. V létě však bývaly dny dlouhé.
"Pojď, ukážeme ti náš pokojíček," chytila ho znenadání za ruku malá Lily. Najednou ucítil i v druhé ruce malou dětskou dlaň.
"A tvůj taky," pověděl malý Severus jdoucí po jeho druhém boku. Harry je předešel, v rukách několik bílých krabiček. Na chvíli se zadíval na dveře, které se vzápětí samy otevřely. Zastavil se na prahu. Zamumlal si pro sebe něco, co Severus rozluštil jako "dobrý", a vstoupil do domu. Severus s dětmi ho následoval. Bílé krabičky přistály na stole.
"Já chci hranolky!"
"Já chci taky hranolky!"
"Běžte si umýt ruce." Děti se daly do běhu. Pospíchaly do chodby, kde Severus předpokládal, že se nachází koupelna. "Jakmile jde o hranolky, zapomenou na všechno," posteskl si Harry. "Pojď, ukážu ti to tu - nebo se chceš nejdřív najíst? Asi máš taky hlad."
"V pořádku." Severus nechtěl přiznat, že hlady málem šilhal.
"Není to tu velké. Tady je obývák s kuchyní," ukázal na místnost, ve které stáli. Došli do ní z krátké chodby. "Tudy se jde na zahradu," pokynul rukou k velkým francouzským dveřím. "Tady v chodbě je koupelna se záchodem a malý pokoj. Ten bude tvůj. Nahoře je moje ložnice a dětský pokoj," ukázal Severusovi schody schované za rohem. To už kolem nich proběhla dvě malá stvoření. "Počkejte na nás!" křikl na ně Harry a zavedl Severuse do jeho pokoje. Byl to malý, jednoduše, ale útulně zařízený pokoj. Jednolůžková postel byla umístěná pod oknem. Nacházel se zde i malý stolek s pohodlně vyhlížející židlí a dvě malé komody na oblečení. Co ale Severuse zarazilo, bylo několik plyšových zvířátek umístěných na polštáři postele. "Ty máš od Seva a Lily - aby ti prý nebylo v noci smutno," uculil se na něj jeho synovec. Najednou se z povzdálí začaly ozývat zvuky.
"Fůůůj!"
"Fůůůj!"
"Och, bože!" zamumlal s očima ke stropu Harry. "Říkal jsem, ať počkáte!" zakřičel, aniž by tušil, co se děje. Nejspíš už je ale znal. Když společně došli ke stolu do obýváku, děti klečely na židlích a rozbalovaly krabičky jednu po druhé. Ušklíbaly se nad tím, co nacházely uvnitř.
"Hranolky máte tady v té," stál už nad nimi Harry a rozbaloval jim jejich porci. "A sníte i to maso."
"Já nechci maso," protestovala Lilynka.
"Ale budeš ho jíst, jinak nebudou ani hranolky." Zamračila se. "Sedněte si a jezte. Donesu vám pití. Severusi, posaď se," pokynul Harry i jemu. "Vzal jsem toho víc, i něco pálivějšího, můžeš si dát, co chceš. Jo, příbory. A asi i talíř, co?" Severus vůbec nemusel odpovídat a jen sledoval, jak Harry pobíhá po kuchyni a otevírá jednu skříňku po druhé. Začal nosit na stůl talíře, sklenice, příbory a nakonec ještě několik lahví s pitím. Úlevně si vydechnul, když sám dosednul ke stolu. "Máte všichni všechno?" zeptal se jich. Děti spokojeně strkaly hranolky do pusy rukama. Harry si jen povzdechnul. Zřejmě neměl sílu na to jim ještě něco vyčítat. Pak, jako by si něco uvědomil, se s kajícným obličejem otočil k Severusovi. "Tohle běžně nejedí. Snažím se jim vařit zdravější jídlo."
"Těch pár smažených kousků brambor jim nijak neuškodí, řekl bych," podotknul Severus a začal ochutnávat lákavě vonící kuřecí směs se zeleninou a rýží. "Je to chutné." Harry se na něj vděčně usmál a sám se pustil do jídla.
"Pamatuješ, jak jsi mě ty vzal poprvé na hranolky?" nadhodil během jídla Harry.
"Poprvé a naposledy. A řekl bych, že spíš ty jsi tam vzal mě," vzpomínal s úšklebkem Severus na jejich výlet do Londýna. A děsivou návštěvu McDonaldu. "Nebyl jsem k tomu náhodou donucen?"
"Ale bylo to super!"
"Co pro tebe není," zašklebil se znovu Severus. Harry se začal pochechtávat.
Večeře proběhla v uvolněné atmosféře. Dvojčata večer neustále něčím zpestřovala. Ať už svým vyprávěním o tom, co ráno sledují za pohádky a co bylo v posledním dílu, nebo vyptáváním se Severuse na nejrůznější detaily jeho života.
"Máš děti?"
"Proč nemáš děti?"
"Nemáš je rád?"
"Má je rád, je přece učitel!"
"Profesor, říkal tatínek!"
"A máš nějakou maminku?"
"Jak by mohl mít maminku, když nemá děti?"
"No přece jako svojí maminku."
"Ahá!"
"A máš rád palačinky?"
"Já chci palačinky!"
"Tatínku, uděláš nám zítra palačinky?"
"Když teď půjdete hezky spinkat, udělám vám ráno tolik palačinek, kolik jen budete chtít," řekl Harry s hlavou opřenou o ruku. Vypadal celkem unaveně.
"Hurá!"
"Hurá! Palačinky! Tatínek umí ty nejlepší palačinky, strejdo, víš to?"
"Samozřejmě," ujistil je Severus. Jak by mohl zapomenout.


Za další hodinu Harry dosednul na verandu lavici. Severus tam byl poslán už dávno předtím. Jeho synovec položil na stůl dvě zelené lahve, jejichž název značil, že budou pít pivo. Jedno po druhém Harry otevřel.
"Budeš, že jo?" zeptal se ho celkem pozdě.
"Ochutnám, děkuji." Každý si vzal jednu lahev do ruky. Harry se k němu trochu naklonil a ťuknul svou lahví o tu jeho.
"Na zdraví." Napil se. "Mně teda chutná. Neboj, s máslovým ležákem to moc společného nemá."
"Vůbec nic, řekl bych," ohodnotil Severus po pár prvních locích. "Je dobré." Nastalo ticho, během něhož si Severus opět prohlížel menší zahradu s pískovištěm, houpačkami a klouzačkou. Všude kolem na zemi se povalovaly hračky.
"Moc toho nenamluvíš," poznamenal do ticha Harry. Severus si uvědomil, že si ho už nějakou dobu prohlíží.
"Nějak to… nemohu vstřebat," pověděl s povzdechem Severus. Popravdě se nikdy předtím necítil tak… bezradný.
"Já vím," chytil ho Harry za ruku. Nikdo kromě něj to nikdy nedělal. Byl rád, že ho má, i když to neřekl nahlas.
"Tolik ztracených let," řekl tichým hlasem opět Severus. A to si vždy zakládal na tom, že nebude sentimentální. Alespoň ne na veřejnosti. Jenže už se to nedalo skrývat. Když si předtím v pokoji prohlížel těch pár fotografií, na kterých byl Harry ještě se svou ženou, chytilo ho to za srdce. A ještě víc ta fotografie, na které měla Elena na hlavě ovázaný šátek. V rukách držela dvě batolata a zezadu ji objímal Harry. Podle dvou jedniček na dortu, který byl vedle nich, Severus usoudil, že se jednalo o první narozeniny dvojčat. To už Elena prohrávala boj se zákeřnou nemocí. Ale všichni se na fotografiích usmívali, jako by to byl ten nejúžasnější den jejich života. Možná že byl. Jeden z posledních… "Mrzí mě, že jsem tu pro tebe nebyl, když jsi to nejvíc potřeboval."
"Ty za to nemůžeš-"
"Já jsem se rozhodl do toho prokletého domu jít-"
"Brumbál tě měl zastavit!" vyhrkl příliš útočně Harry. Severus si všimnul, jak se mu podivně zablesklo v očích.
"Viníš z toho Brumbála?" nevěřil svým uším Severus. I když vlastně už něco takového slyšel od Draca. Harry neurčitě pokrčil rameny.
"Teď už je to jedno. A cítíš se dobře?" změnil náhle téma hovoru. Severus se v tom raději dál nešťoural.
"Byla to moje volba," poznamenal přesto ještě. "A ano, cítím se dobře."
"To je skvělé," usmál se zářivě Harry. Střídal nálady častěji, než se měnilo počasí. "To bys mohl brzy zvládnout ten let." Severus, který zrovna upíjel pivo, se zakuckal.
"LET?"
"Do Ameriky - už jsem ti o tom přeci říkal." Teď ale Severuse zarážela jiná věc, než že Harry stále trval na té šílené cestě.
"Chceš letět přes Atlantik na koštěti?" Harry na něj dobrou chvíli zíral, když se nakonec hlasitě rozesmál.
"Ale ne! Poletíme letadlem! Stačí říct, že chceš jet, a zamluvím letenky." Severus svého synovce nespouštěl z očí.
"Navštěvuješ ještě stále toho psychiatra?"
"Ehm, ne."
"Pak bys měl zase začít." Zase se napil. Už mu toho v lahvi moc nezbývalo, ale bylo mu trapné říkat si o další.
"Dáme si ještě jedno?" navrhnul Harry, jako by mu četl myšlenky.
"Můžeme, děkuji." Za pár vteřin byl Harry zpět s dalšími dvěma lahvemi.
"Nemůžu jen tak odjet, Harry," pověděl po chvíli rozmýšlení Severus. Harry se zatvářil nechápavě. "Musím ještě do Bradavic, do Londýna, na Ústředí-"
"Ne, to fakt nemusíš," zatřepal Harry hlavou.
"Chci vidět ty… co zůstali. Můžeš jet se mnou-"
"NE!"
"Proč ne?"
"Protože tohle už je za námi! Musíme odejít! Zůstával jsem v Anglii jen kvůli tobě! Pořád jsem doufal, že se probudíš a půjdeš se mnou! Tamto všechno je minulost! Už se nás to nijak netýká!"
"Jak to můžeš říct? Určitě přežil někdo z našich přátel, z Řádu…"
"Ale já na ně kašlu, Severusi! Je mi bez nich líp. A jim beze mě taky, to mi věř."
"Ne, nemůžu věřit tomu, že by tě Weasleyovi odepsali." Harry si rozzlobeně odfrknul, ale nekomentoval to. "Co slečna Weasleyová?"
"Draco ti to neřekl?" podíval se na něj zvědavě Harry. Severus si to v tu chvíli uvědomil.
"Ovšem. Už je z ní paní Malfoyová. Tak tohle je například věc, které moc dobře nerozumím." Čekal, že Harry bude nadávat, ale k jeho překvapení se začal zase usmívat.
"Sluší jim to spolu. A fakt se k sobě hodí. Prý čekají malé."
"Tobě to nevadí?"
"A proč?" nechápal Harry.
"Harry. Naposledy, co si pamatuji, jsi byl zamilovaný do slečny Weasleyové a Draca jsi nenáviděl," připomínal mu trpělivě Severus.
"No jo! Když to už je tak dávno," mávnul rukou Harry. "Hodně se změnilo-"
"Očividně."
"Malfoy se změnil, neříkám, že jsme nejlepší přátelé, ale začali jsme spolu vycházet." Ano, něco takového říkal i Draco. "A ti dva se dali dohromady ještě to léto na Grimmauldově náměstí, když jsi byl zasažen tou kletbou. Moc lidí to nevědělo, díkybohu ani Ron, ten měl plnou hlavu toho, že Anglie vyhrála nad Spojenými státy finále Mistrovství světa ve famfrpálu. Mluvil o tom celé léto, takže si ani nevšiml, co se mezi těmi dvěma děje. A já byl tou dobou zakoukaný už do Eleny. I když-" Harry se náhle odmlčel a raději se napil piva.
"I když co? Dokonči to."
"Ještě jsem se v sedmáku tak trochu zakoukal do naší učitelky Obrany proti černé magii," zamumlal do lahve Harry. Severus se málem začal dusit. Pro příště už věděl, že nemá pít, když Harry mluví. Je to dost nebezpečná kombinace.
"Do učitelky?"
"Kdybys ji viděl, byl bys v tom taky," bránil se Harry. Severus si neuměl moc dobře představit v čem.
"O tom silně pochybuji."
"Byla fakt skvělá! Učitelka," dodal pro upřesnění a lehce zrudnul. "Ale bylo to jen platonické. Vždycky jsem cítil strašné výčitky svědomí, když jsem ji viděl, a přestal jsem myslet na tebe nebo na válku."
"Co ti na to říct," zamrkal Severus. Vážně netušil. Tyhle věci šly vždy mimo něj.
"Ale jednou jsem jí políbil. Na tvář," zaculil se zase Harry. Severus si pomyslel, že ten sedmý ročník nebyl možná tak tragický, jak Draco říkal. "To když mi navrhla, abych jí tykal. Chodila se dívat na trénink Odboje."
"Trénink Odboje?" opakoval nechápavě Severus.
"Oh, ty si ho ještě pamatuješ jako Brumbálovu armádu. Přejmenoval jsem ji. Nebojoval jsem za Brumbála. Bojoval jsem proti Voldemortovi. Byli jsme Odboj," vysvětloval Harry. "Měl jsem nejdřív chuť s tím seknout. Začal jsem chodit na kurzy k Poppy, famfrpál jsem teda vynechal hned na začátku. Ale učil jsem se ještě Divokou magii, pak jsem vedl jednání s kentaury, vodními lidmi-"
"Tak to mě zajímá asi nejvíc. Tvá - jednání s kentaury? Měl jsem za to, že tě na konci šestého ročníku chtěli zabít."
"Kdyby jen na konci šestého," zasmál se Harry. "Měl jsem pocit, že mě chtěli zabít pokaždé, když mě viděli!" Severus nechápal, co na tom bylo vtipného, a v tichosti svého synovce pozoroval. "Kde jsme to skončili? Jo, Odboj. To byla jediná věc, které jsem nenechal. Až do... Brumbálovy smrti." Severus byl rád, že se už Harry nesmál. To by bylo totiž vážně divné.
"Jak se to stalo?" zeptal se. Harry sledoval svoje pivo. Hrál si s lahví v ruce.
"Vím, že jsem s ním měl konflikty, v sedmém ročníku jsme spolu moc nevycházeli," Severus chtěl poznamenat, že to ani v šestém, ale raději mlčel, "ale tohle jsem nechtěl." Harry se podíval na Severuse. V jeho očích byla úzkost. "Opravdu ne," ujišťoval ho, jako by mu snad Severus neměl věřit.
"To mi přece nemusíš říkat, Harry. Je mi jasné, že sis Brumbálovu smrt nepřál." Severus nevěděl, co si myslet o pohledu který mu Harry věnoval předtím, než se rozhodl vstát. Něco jako "když myslíš"…
"Půjdu spát, jdeš taky?" zeptal se Harry. Na okolí se už snesla tma.
"Ano, půjdu taky."
"Přemýšlej o té cestě. Bylo by fajn, kdybys chtěl jet co nejdřív." Severus se rozhodnul Harryho na chvíli uchlácholit.
"Budu o tom přemýšlet."
A nelhal. Přemýšlel o tom celou tu dobu, než usnul. A pořád mu to připadalo jako šílenství. Navíc se mu nezdálo, s jakou naléhavostí na něj Harry tlačil. Kolikrát o tom za ten jeden den mluvil? Asi třikrát? Bylo to zvláštní. Ale možná chtěl vážně jen odjet…


Severuse probudil nějaký zvuk. Šum. Podobný tomu, jaký slyšel, když jeli autem. Posadil se na posteli. Dveře byly zavřené. Takže ho nikdo nevolal. Ale měl dojem, jako by zase slyšel své jméno…
Zatřepal hlavou. Byl to jen sen. Měl žízeň. Vstal a šel krátkou chodbou do kuchyně. Všude byla tma. Ani nerozsvěcel, světlo z venku mu stačilo. Oči měl tmě přivyklé. V jaké skříňce asi budou skleničky, zamyslel se Severus, když stál u linky. Vzpomínal, jaké otevíral Harry. Nejspíš všechny. Otevřel tedy první, kterou měl při ruce. A zarazil se. Byla prázdná. Skříňku zase zavřel.
Otevřel druhou. Zase prázdná. To už bylo podezřelé. Zkusil ale i tu třetí. Tam už něco být muselo. Jenže - zase nic. Severus stál na místě jako přikovaný a zíral do prázdné skříňky. Byl snad blázen? Viděl přece před večeří Harryho, jak z nich bere sklenice a talíře.
"Potřebuješ něco?" vylekal Severuse hlas za ním. S trhnutím se otočil. Stál tam Harry. Severus se nemohl ani pohnout. Vypadal… Nedokázal říct jak, ale ne jako "jeho" Harry.
"Měl jsem žízeň," odpověděl tupým hlasem Severus. Harry k němu došel a otevřel první skříňku.
"Skleničky jsou tady." Severus se naklonil a srdce mu začalo bušit tak, že to snad musel slyšet i Harry. "Tam v té jsou talíře," ukázal ještě k poslední otevřené skřínce. Severus trhnul hlavou a několikrát zamrkal. Před pár vteřinami prázdná skříňka byla plná talířů.
"Nebyly tu," pověděl tiše.
"Co prosím?" zeptal se ho nechápavě Harry.
"Nic tu nebylo," pověděl silnějším hlasem Severus.
"Jsou tu pořád." Severus zůstal na Harryho nevěřícně zírat. Byl snad blázen? "Možná jsi je v té tmě neviděl." Jako na povel se všude rozsvítila světla. Severus musel přimhouřit víčka. "Posaď se, něco ti přinesu," vzal ho Harry za předloktí a vedl k pohovce. Severus si připadal jako malé dítě, ale neprotestoval. Byl totiž zaujatý tím, že ho Harry držel přímo tam, kde měl Znamení zla. A držel ho dost silně. Nezvykle silně. Tak, že by se snad i dalo říct, že to nebyla náhoda. Když ho usadil do jednoho z křesel, před odchodem ho ještě na to místo rukou poklepal.
Severus strnule seděl a ostražitě pozoroval Harryho. I v jeho chůzi bylo něco zvláštního. Šel pomalu a vzpřímeně. To se jeho zbrklému synovci příliš nepodobalo. Severus nemohl už dál mlčet.
"Harry?" Nereagoval. "Harry." Severus nechtěl křičet, ale když jeho synovec nezareagoval ani podruhé, zakřičel: "Harry!"
Harry se otočil. Zatřepal hlavou. Nejdřív se rozhlédl kolem, poté se zahleděl na Severuse. Vypadal dost vyvedený z míry.
"Severusi?" zeptal se, jako by ho viděl poprvé. A nejspíš to tak i bylo. "Co tady děláš?" Severus nevěřil tomu, co slyší. To přece Harry nemyslel vážně.
"Čekám na pití, které jsi mi chtěl donést," připomínal mu.
"Já? Počkat. Slyšel jsem nějaký rachot a chtěl jsem jít dolů." Pak se odmlčel. Severus čekal, co bude dál, ale vypadalo to, že jeho synovec skončil.
"Přišel jsi a řekl, ať se posadím." Harry zbledl jako stěna. Vypadal zděšeně.
"Vůbec si to nepamatuju." Zničeně klesnul na pohovku vedle něj. Pití se Severus nedočkal. "Už je to tu zase. Nestalo se to… takových let," šeptal Harry. Nešťastně složil hlavu do dlaní.
"Už se ti to někdy stalo?" Severus si něco takového neuměl představit. Teď to trvalo pár minut. Co když někdy jindy mnohem dýl? Co všechno se mohlo stát?
"Dělo se to… hlavně po válce. Několikrát. I kvůli tomu jsem začal chodit k psychiatrovi. Bylo to šílené. Jednou jsem se probral uprostřed města, které jsem ani neznal. A-"
"Co?" pobízel Severus mlčenlivého Harryho.
"Jednou… se to stalo ještě před koncem války. Ve škole."
"Co se stalo ve škole?" vyptával se Severus dál. Harry chvíli nic neříkal, ale najednou spustil. Severus se musel hodně snažit, aby Harry zaslechl. Tak moc mluvil potichu.
"Chtěl se mnou… mluvit Brumbál. U večeře vypadal… ustaraně. Sklesle. Staře," vypočítával Harry. "Tvrdil, že mi musí říct něco velmi důležitého. Čekal na mě v ředitelně. A já si říkal - jak jen může být najednou tak starý? Konec války se blížil! Všichni jsme to cítili. Měl by být při síle! Byl jsem… na něj naštvaný. Jako skoro celý rok." Zase se odmlčel. Na dlouho. Severus to nevydržel a zeptal se:
"Šel jsi tam?" Harry se na něj se smutkem v očích podíval.
"Asi jo. Jen si to nepamatuju."
"A co si pamatuješ?" Severus se začal obávat toho, co uslyší.
"Jak stojím v ředitelně."
"A?"
"A jak Brumbál leží na zemi. Vedle mě. Mrtvý." Severus pozoroval, jak Harry skládá hlavu do dlaní a začíná se pohupovat sem a tam. Sem a tam. Sem a tam. Tohle nebylo možné. To by… To se nemohlo stát! NE!
"Co myslíš, že se stalo?" Severus to vzal raději oklikou.
"Moody kontroloval mou hůlku. Bezvýsledně."
"No samozřejmě!"
"No samozřejmě," opakoval po něm s neupřímným úsměvem Harry. "Divoký mág hůlku nepotřebuje - aspoň to Moody tvrdil."
"Ale věřili ti, nebo ne? Řekl jsi jim, co se stalo?"
"Řekl jsem jim, že když jsem do ředitelny přišel, už byl mrtvý."
"Proč?" nechápal Severus.
"Ptáš se proč? Protože v opačném případě by to znamenalo, že jsem ho zabil!"
"Ale tys ho nezabil!" snažil se ho hájit Severus.
"Samozřejmě, že jsem ho zabil!" vykřikl už stojící Harry. Rty se mu začaly slabě třást. "Zabil. Zabil jsem ho. Nevím jak. Nevím proč. Nevím vůbec, co se stalo. Ale byl jsem to já!" Severus kroutil zamítavě hlavou. "A ty jsi jediný, komu jsem to řekl."
"Nemůžeš to tvrdit jistě, když si na to nepamatuješ."
"Ale někdo jiný si to pamatuje," vzal mu vítr z plachet Harry. "Obrazy." Severus vstřebával informaci, že Harry zabil Brumbála. A vstřebával ji velmi těžce. V mysli se mu vybavoval Harry, který přišel před chvílí do kuchyně. Ten jiný Harry. Sebevědomý, nad ním se tyčící Harry. I když byl menší než on, v něčem ho v tu chvíli přerůstal.
"Musíme odjet, Severusi. Začít znovu." Bylo to tady zase.
"A jak ti to v tom pomůže? Myslíš si, že když opustíme Anglii, najednou to přestane?"
"Musíme to aspoň zkusit. Prosím. Řekni, že chceš jet. Že chceš začít znova. S námi." Harry na něj házel ten svůj štěněcí pohled. Ale tohle bylo něco, co Severus nemohl rozhodnout teď a tady.
"Promyslím to, Harry," slíbil mu znovu.
"Tak dobrá. Budu čekat."
Tu noc už Severus neusnul.
 

5. Harryho příběh

21. března 2018 v 22:07 | Pekrymo |  Harry Potter a Alternativy bytí
Cesta Londýnem byla ucpaná. Severus po očku sledoval Harryho soustředěný obličej, když projížděli všemožnými uličkami, aby se dostali na několika proudou silnici, kde se to kolem druhé hodiny hemžilo stovkami, ne-li tisícovkami aut. Jak jen se to stalo, že vedle něj teď neseděl ten šestnáctiletý chlapec, ale dospělý muž?
Zpočátku byl Severus nervózní. Chtěl se Harryho zeptat na milión věcí, ale netušil, jestli na něj může vůbec mluvit. A také tu byly ty děti. Malá Lily a jeho jmenovec na zadních sedadlech pořád něco povídali. A jejich hovor skoro pořád zahrnoval i Severuse.
"Ty jsi byl nemocný, strejdo?" zeptal se malý Severus.
"Když ležel v nemocnici, tak asi byl nemocný, že jo, tati," konstatovala malá Lily.
"Ano, strejda Severus byl nemocný," odpověděl Harry trpělivě.
"A už jsi zdravý, strejdo?" zeptal se zase chlapec.
"Když už neleží v nemocnici, tak asi není nemocný, že jo, tati," odpovídalo děvče.
"Ne, teď už je strejda Severus zdravý jako rybička." Severus viděl, jak se Harry při těch slovech slabě usmíval. Severus nestačil odpovědět na jedinou otázku.
"To je dobře, že jsi už zdravý, strejdo," povídal zase malý Severus. "Mně se nelíbí, když jsem nemocný."
"Mně taky ne," přidala se Lily. Jeden bez druhého asi neřekl větu.
"A jak dlouho u nás strejda zůstane?" zajímal se malý Severus.
"Dlouho?"
"Tak dlouho, jak bude potřeba," odpověděl zase Harry.
"Nějaký… čas," dostal se konečně ke slovu Severus starší.
"Napořád?"
"To by bylo dobrý!" jásala Lily. Harry se podíval do zpětného zrcátka, ve kterém každou chvíli své děti sledoval.
"To záleží na strejdovi Severusovi." Děti zavýskaly radostí. Severus se po Harryho slovech napjal. Opravdu by ho všichni tři přijali ve svém domě navždy, pokud by s tím Severus souhlasil? S čímž rozhodně souhlasit nechtěl. To přece nešlo. Harry má svůj život, svou rodinu, pravděpodobně si někdy najde nějakou další ženu, a Severus má přeci taky nějaký život. Snad… Ne, to určitě nepřicházelo v úvahu.
"Zůstanu, dokud to bude potřeba." V překladu - dokud to Harry bude potřebovat. Což může být taky kdovíjak dlouho. Harry mu na krátkou chvíli, kdy spustil zrak ze silnice, věnoval potěšený pohled. Nejspíš mu toto ujištění stačilo.
"Znáš nějaké hry, strejdo Severusi?" zeptal se ho chlapec. Severus se zamračil. Děti ho naštěstí vidět nemohly.
"Moc ne."
"Takže nějaké ano?" zeptalo se nadějně děvče.
"Ne."
"A pohádky?" jal se zase slova malý Severus.
"Jo! Pohádky!" zatleskalo děvče. Severus už neudělal tu chybu, že by odpověděl nepříliš určitě, a rovnou je ujistil:
"Ne." Děti na chvíli utichly. Ale vážně jen na malou chvíli.
"Hm, to nevadí. Máme hodně knížek, který nám budeš moc číst," pověděl mu malý Severus.
"Jo. A tam je hodně pohádek!" Harry se ani nepokoušel svůj úsměv skrýt. Zase ty dva pozoroval ve zpětném zrcátku. V očích se mu odrážel hluboký cit. Severus byl za ty dva za nimi neskutečně vděčný. Jak by asi Harry teď žil, kdyby je neměl?
"A umíš číst, strejdo Severusi?" Hlas malého chlapce byl najedou plný obav. Severuse to kdoví proč pobavilo. Konečně i jemu se ve tváři objevil úsměv.
"Umím číst," ujistil ho Severus. Harrymu vedle něj už opravdu cukaly koutky.
"Uf, to je dobře!" oddychla si malá Lily. Očividně byla také napjatá, co strejda Severus odpoví.
"Strejda je profesorem na jedné škole," informoval je Harry. Severus se snažil přijít na to, proč rovnou neřekl, že učil v Bradavicích? Že by jim o Bradavicích neřekl? "Pochopitelně, že umí číst."
"No pochopitelně!" opakovala po něm Lily.
"Pochopitelně," přidal se vážným tónem malý Severus. Severus si nemohl pomoct, ale ti dva mu neskutečně rychle přirostli k srdci.
"Učíš ostatní děti číst?" navázala Lily. Severus si s úšklebkem odfrknul.
"Některé studenty jsem vskutku musel naučit pořádně číst."
"Vskutku!" opakoval po něm tentokrát jeho jmenovec.
"No vskutku!" přidala se jeho sestřička.
"Ehm, mají teď období, kdy pořád všechno opakují," upozornil ho Harry.
"My neopakujeme!"
"Jo, my neopakujeme."
"Opakují nejen mě, ale už i sebe. Někdy je to k zbláznění," krčil odevzdaně rameny Harry. Přitom stále držel ruce na volantu a sledoval dění před nimi.
"V pořádku," ujistil ho Severus.
"V pořádku."
"V pořádku." Dál už Severus raději nemluvil. Alespoň do té chvíle, dokud se za nimi nerozhostilo podezřelé ticho. Děti usnuly. Harrymu se při tom konstatování, když hleděl do zpětného zrcátka, zračila ve tváři úleva.
"Věděl jsem, že teď musí usnout, když byly vzhůru celou cestu do Londýna. Miluju je," řekl jednoduše Harry, "ale když spí, tak snad ještě víc. To samozřejmě přeháním, ale… chápeš, co tím chci říct."
"Za tu půl hodinu jsem to pochopil dokonale," řekl vyrovnaným tónem Severus. To ticho bylo úžasné. "Jak jsou vůbec staří?"
"Jsou jim čtyři roky. Skoro čtyři a půl." Severusův odhad nebyl až tak mylný.
"Jsou na svůj věk velice chytří." Ne, že by měl Severus s kým srovnávat, ale připadalo mu to tak.
"Jo, někdy až moc. Mně to teda v jejich věku určitě tak nemyslelo. Někdy se přijdou zeptat na něco, o čem sám vůbec nic nevím. Zajímá je snad… úplně všechno! A já z nich mám pak takovouhle hlavu!" spustil Harry na chvíli ruce z volantu, aby to názorně předvedl. "Ale jsou úžasný," zasnil se pak následně. "Strašně je miluju. Nikdy jsem netušil, že jde někoho tak bezmezně milovat. Umřel bych pro ně." Severus spolknul palčivou poznámku, že Harry byl vždy ochotný položit svůj život i za méně významné osoby než jsou jeho vlastní děti… Ne, nechtěl přerušovat tuto chvíli sarkastickými poznámkami. A brzy zjistil, že dobře udělal.
"A jak dlouho jsi na ně sám?" zeptal se po krátké úvaze Severus. Harryho pohled byl najednou podivně prázdný.
"Čtyři roky. Skoro čtyři a půl," zopakoval své předchozí konstatování. Severus se zarazil.
"Tvá žena-" Myslel si, jestli neumřela při porodu, ale Harry ho okamžitě uvedl do obrazu.
"Byla nemocná. Měla leukémii." Severus si vzpomněl na Draca.
"Psal jsi Dracovi." Harry nevypadal překvapeně, že o tom Severus věděl.
"Byl jsem… zoufalý. Samozřejmě, že jsem věděl, že jí kouzla nepomohou. Proboha - kolikrát jsem jen zkoušel použít i Divokou magii. A k čemu mi byla?! K ničemu. Jako vždycky," zkřivil svou tvář hněvem Harry. "Zjistil jsem, že kouzla nefungují, když je nejvíc potřebuješ. Tak k čemu jsou?" podíval se na něj na chvíli bezradně Harry. Severus netušil, co mu na to říct, takže řekl jedinou věc, která ho v tu chvíli napadla.
"K porážce Pána Zla?" Harry nějakou dobu neodpovídal, dokud se zle nezasmál.
"Pak jsem zjevně usoudil správně, že už je nepotřebuju, když ten parchant hnije v pekle." Severus raději pomlčel o tom, že ani ne před hodinou Harry vyčaroval a zase nechal zmizet zadní vchod ke Svatému Mungovi. Pak ho něco napadlo.
"Draco říkal, že jsi mu psal asi před třemi roky." Harrymu zjevně došlo, na co naráží.
"To bude asi dýl. A navíc Elena samozřejmě nějaký čas s nemocí bojovala-"
"Elena?" To jméno Severusovi něco říkalo.
"Znáš ji ze Zobí ulice." Rozsvítilo se mu.
"To děvče, kvůli kterému jsi málem vypadnul z okna!" Harry se konečně zase usmál.
"Jo. To byla ona. Pamatuješ si, jak říkala, že byla nemocná? Už tehdy s leukémií bojovala. Uzdravila se, ale… asi ne úplně. Nebo spíš když otěhotněla, což lékaři považovali za zázrak, se její tělo s takovou zátěží nevyrovnalo. Prostě to… měla v sobě. A těhotenství to jen zhoršilo. Tisíckrát jsem se za to proklínal, ale ona - byla šťastná. Byl to… její největší sen. Mít rodinu. Něco tu… po sobě zanechat. Potrat, který jí lékaři doporučovali, protože nevěřili, že těhotenství přežije, pro ni nepřicházel v úvahu. Když se pak narodila dvojčata, začala se nám ztrácet před očima," ztišil o něco hlas Harry. "Byla víc v nemocnici než doma. Lékaři jí dávali pár měsíců. Naštěstí ještě stihla oslavit první narozeniny Lily a Severuse." Severus si snažil představit, co Harry musel vytrpět. Starat se sám o dvě malé děti. A do toho o nemocnou ženu. Sám.
"Co její rodiče?" Harry si odfrknul.
"Viděli dvojčata jednou v životě. Na pohřbu." Harry si musel všimnout Severusova udiveného pohledu. "Podle nich jsem jim zabil dceru, když jsem se jí rozhodl udělat děti. Jo, přesně tak to řekli. Neexistujeme pro ně." Tohle Severuse šokovalo.
"Jsou to idioti, Harry." Nejraději by je nazval ještě hůř, ale bral v úvahu, že za nimi sedí dvě malé děti, i když spící. Harry jeho slova přijal v tichosti. Severus se zamračil. "Nebyla to tvoje vina."
"Nemusíš mě utěšovat, Severusi. Mám na rukách tolik krve, že v tom počtu se jedna další ztratí." Harryho tón se Severusovi ani za mák nelíbil. Chtěl na to něco říct, ale najednou mu došla slova. Navíc se za nimi začala vrtět malá Lily. Harryho tvrdý výraz, který měl po svém posledním prohlášení ve tváři, se náhle zjemnil, když pohlédl do zpětného zrcátka. "Nevadí ti, že jsem malého pojmenoval po tobě?" Severus byl rád, že Harry změnil téma.
"Nějak nedokážu pochopit, kde se v tobě ten šílený nápad vzal, ale rozhodně to beru jako čest, Harry," odpověděl popravdě Severus. Harry se na to konto zasmál.
"Mám spoustu šílených nápadů."
"O tom ani v nejmenším nepochybuji. Například ubytovat si mě u vás navždy."
"To zrovna moc šílené není," odporoval Harry.
"Ale je."
"Není."
"Je."
"Pojedeme do Ameriky!" řekl znenadání Harry. Severus se znovu zarazil.
"Tak to je rozhodně ještě šílenější," konstatoval s kamennou tváří upřenou na Harryho Severus.
"Změna prostředí nám prospěje."
"Nám?" zamrkal nechápavě Severus.
"Ilvermorny vypadá jako dobrá škola," pokračoval dál poklidně Harry. Severus doufal, že ho chápe špatně.
"Dobrá pro koho?"
"No přece pro děti!" usmál se na něj Harry. "A možná i pro tebe, pokud bys rád dál učil, což bych ti ovšem příliš nedoporučoval - nemusím vysvětlovat proč, že? Co takhle si otevřít svou vlastní laboratoř? Dělat lektvary na zakázku. Jsi přece Mistr lektvarů!" Severus se na Harryho díval jako na blázna. Netušil, jestli si z něj Harry střílí, nebo to myslí vážně. Obával se toho druhého.
"A co Bradavice?" Harryho výraz opět ztvrdnul.
"Abych vystavil svoje děti tomu, co jsem musel zažívat já? Děkuji, nechci."
"Ale oni přece-" Harry nedal Severusovi vůbec prostor k diskuzi.
"Pan a paní Potterovi. Naše nové celebrity," nasadil Harry hluboký tón. Ten jeho. Severus zmlknul. Na to se nedalo nic říct. Harry si jeho výrazu všimnul. "Promiň, že jsem citoval zrovna tebe, ale tak mi přišlo, že to ten problém vystihuje nejlíp. A neboj," poplácal ho šťastně s napůl šíleným výrazem po ruce, "Whilea v Ilvermorny už nepotkáme."
"Jak to?" Severus na Harryho hleděl s obavami. Ne kvůli tomu, co přijde, to tušil, ale spíš se mu nezamlouval ten jeho úsměv.
"Copak ty bys chtěl, aby takovému člověku ještě kolovala krev v žilách? Já teda ne." Severus se snažil rozluštit, co tím chtěl Harry naznačit. A náhle měl pocit, že naopak jemu krev v žilách začala houstnout. Doufal, že se mýlí v tom, co z Harryho slov vyplývalo. Harry nechtěl... Nějak si nedokázal představit, že by Harry Whilea zabil, navíc takovým způsobem. "Kdybys viděl ten jeho výraz, když začal ztrácet barvu." Tak už si to dokázal představit. Šokovaně hleděl na svého synovce, který se už tvářil vcelku normálně. "Vidíš, říkal jsem ti, že na mě nemáš být proč pyšný," řekl jako by nic. A Severus se začínal děsit toho, co ještě přijde. Obava to byla oprávněná.
"To se nestýkáš vůbec s nikým? Kdybys odjel do Ameriky, všechny bys-"
"Kdybychom MY odjeli do Ameriky," opravil ho Harry. "Nepojedeme bez tebe."
"Harry," povzdechl si Severus. "Co tví přátelé? To už jsi je úplně odepsal?"
"Jaké přátele máš na mysli?" ptal se ho jeho synovec s netečnou tváří. Tohle nebyla odpověď, kterou Severus čekal. Něco se muselo stát.
"Slečna Grangerová, pan Weasley-" Severus zmlknul, když Harry náhle přibrzdil. Až dávno opustili Londýn. Jeli po dálnici. Drželi se navigačních tabulí ukazujících směr Yorku. Teď ale zpomalovali. Severus si všimnul, jak se Harrymu na volantu slabě třesou ruce. Obličej měl bílý. Blížili se k odpočívadlu. Harry na něj zahnul. Zastavil. Odepnul si pás. Beze slov otevřel dveře a vyšel z auta. To zůstalo nastartované. Severus ho nespouštěl z očí. Naštěstí nešel daleko. Zastavil se na trávě kousek od auta. Stál k nim zády. Zvedl ruce k obličeji. Severus už na víc nečekal. I on si odepnul pás a vyšel z auta. Ještě se ohlédl na zadní sedačky. Děti stále spokojeně spaly.
"Harry," oslovil ho tichým hlasem, když došel k němu. "Co se stalo?"
"Je mrtvá," zašeptal třesoucím se hlasem. Na Severuse se ani nepodíval. Zíral neurčitě před sebe. "Nedokázal jsem ji zachránit. Byl jsem… tak hloupý." Z očí mu kanuly slzy. Ani se je nesnažil skrýt. "Je mrtvá!" řekl o něco hlasitěji. Severus něco takového nečekal. Slečnu Grangerovou považoval vždy za jednu z nejchytřejších čarodějek, i když si to nerad připouštěl. Byla tou poslední, o které by Severus předpokládal, že ve válce padne. "Stála při mě po celou dobu. Zbývalo… tak málo! Bez ní - bez ní bych to nikdy nedokázal, Severusi. Ani si neumíš představit, jaký ten poslední rok ve škole bez tebe byl! A Hermiona - ona mi celou tu dobu pomáhala, připravovala se se mnou na můj úkol. A -a -a ani se toho nedočkala. Zabili - zabili mi ji přímo před očima a já - já nic nemohl udělat. Ne pro ni," zašeptal tiše Harry. Zabořil obličej do dlaní. Severus věděl, že by měl něco udělat. Nějak Harryho utěšit. Což bylo něco, s čím neměl tolik zkušeností. Ale nikdy snad Harryho nelitoval víc než teď. Moc dobře si byl vědom toho, co pro něj to děvče znamenalo.
"Jistě by byla šťastná, kdyby věděla, cos dokázal."
"K čemu je magie, když nedokáže zachránit ty, které nejvíc milujeme?" Teď už Severus nic nevymýšlel.
"To netuším, Harry." Objal svého synovce kolem ramen. Chtěl, aby věděl, že je s ním. Teď už chápal, proč se rozhodl Harry odejít. Kdo blízký mu vlastně zbyl? "A co pan Weasley?" Bál se toho, co uslyší.
"Ron… žije. Doufám tedy," odpověděl Harry tiše. "Nikdy mi to asi neodpustil." Severus si v duchu odfrknul. Nikdy toho zrzka nemusel. Jako by Harry jeho pocity vycítil, začal svého kamaráda, teď už bývalého, bránit. "Měl pravdu. Byla to moje vina-"
"Ale to-"
"Ne, Severusi. Neříkej mi zase, že za to nemůžu. Nebyl jsi u toho. Nevíš, co se stalo." To Severus skutečně nevěděl. Jedno ale věděl.
"Přítel by ti nikdy nic takového neřekl," připomínal přesto.
"Miloval ji. Těžko mu to lze zazlívat. A," napřímil se najednou uvolněně Harry, "myslím, že mi ještě přičetl body k dobru, když jsem pak za to Malfoye zabil, takže jsme se nerozešli ve zlém," řekl jako by šlo o běžnou věc. Severus nasucho polknul. "Copak ty bys ho za něco takového nechtěl zaškrtit?" obrátil se k němu zase s tím napůl šíleným výrazem Harry. "Já teda jo. A víš co je na Divoké magii to nejlepší? Stačí jen chtít a nemusíš udělat ani krok, abys to dostal. While zbledl jako socha a Malfoy zfialověl jako… co je fialové?" přemýšlel vážně a díval se stále na nevěřícného Severuse. Ten se nezmohl ani na slovo. "Švestka! Byl fialovej jako švestka!" Severus si právě uvědomil, že u Harryho zůstane dlouho. "Myslíš si, že jsem blázen, že jo?" pokračoval ve svém šíleném monologu Harry. Severus stále nic neříkal. Nemohl přece souhlasit nahlas. "Ale nejsem. Doktor říkal, že je to posttraumatická stresová porucha - tím trpí spousta vojáků - to teda říkal ten doktor. Víš, já mu řekl, že jsem byl ve válce v Kosovu, pochopitelně jsem mu nemohl říct, co se dělo doopravdy, takže jsem to tak trochu zakamufloval do jedné mudlovské války, která v tu dobu taky probíhala…" Teď už Severus promluvit musel.
"Jaký doktor?"
"Můj psychiatr."
"Psychiatr?"
"Psychiatr. Člověk, co ti má pomoct, když si myslíš, že jediná správná věc, kterou máš udělat, když se ráno probudíš, je skočit z mostu." Harry se v nastalém tichu otočil a udělal několik kroků k autu. Nahlédl dovnitř. Děti stále spaly. "Když válka skončila, najednou jsem nevěděl, co si počít. Ty jsi byl v kómatu, Hermiona mrtvá, Rona jsem ztratil… Úkol, pro který jsem do té doby žil, byl splněný. Smrtijedi mrtví. A já se probral a uvědomil jsem si, co všechno jsem udělal." Konečně se na něj Harry zase otočil. "Když zuřila válka, byla to pro mě útěcha. Když skončila, tak moje noční můra. Nemohl jsem… sám se sebou žít."
"Udělal jsi, co bylo nutné," řekl Severus, ať už to bylo cokoliv.
"Spousta členů Řádu by s tebou nesouhlasila. A Brumbál už vůbec ne," ušklíbnul se podivným způsobem Harry. "Ale co nám je do jeho názoru, že? Oni si to přece zasloužili!" Vina z Harryho obličeje zmizela jako mávnutím hůlky.
"Jak zemřel?" zajímalo teď ale Severuse.
"A je to důležité?" odfrknul si Harry. "Co mi chtěl říct, už nestihnul. Jeho smůla." Brumbálova smrt s ním zjevně nezamávala vůbec. "Důležité je, že jsem vás všechny pomstil."
"Nás?"
"Ty, které mi Voldemort vzal! Mámu, tátu, Siriuse, tebe, Hermionu, vlastně i Rona..." Severus chápal, kam tím míří. "Za každého jeden mrtvý Smrtijed," potvrdil jeho domněnky Harry. Jenže to nebyl konec. "Pořád to ale bylo málo. Takže jsem vás pomstil několikanásobně. Tebe pětkrát," ukázal na něj Harry s lehkostí v hlase. "I když počkej," zamyslel se náhle, "když jsem nechal vybuchnout ten dům v Prasinkách…" Už svou myšlenku ale nedokončil. "To je vlastně jedno. Beztak nic z toho nestačilo," povzdechl si hořce. Vina se vrátila do jeho tváře. "Zním děsně, že jo?"
"Já..." Severus po dlouhé době nevěděl, jak reagovat. "Prožil jsi zlé věci, Harry," pověděl nakonec upřímně.
"Ne, to já jsem zlý."
"Ale nejsi," zakroutil hlavou Severus. Měl chuť ho obejmout. Jeho Harry nebyl nikdy zlý. A to, že se z něj podle všeho stal vraždící maniak, na tom nic nezměnilo. Nebo si to alespoň Severus nedokázal připustit. Anebo vůbec představit.
"Něco zlého ve mně je. Cítím to. Jako bych… byl ze dvou částí. V jednu chvíli cítím neskutečnou hrůzu z toho, co jsem udělal, a v další minutě jsem spokojený, že jsem to udělal." Severus byl z Harryho popisu zmatený. "Doktor říkal, že to je posttraumatická stresová porucha," uzavřel to nakonec Harry.
"Pak se to dá jistě léčit," řekl první, co ho napadlo. Harry se nad jeho slovy zamyslel. Podíval se zase k autu.
"Ti dva dost pomáhají. Vlastně jsem s tím až do dneška poměrně dlouho dobu nebojoval. Posledních pět let je moje hlava plně zaměstnaná skoro čtyřiadvacet hodin denně. Stávají ráno v půl šesté, hodina spaní po obědě je dobrá maximálně tak k tomu, abych se najedl a uklidil neskutečný bordel, co ti dva za dopoledne nadělají, a pak začíná vše nanovo. Končíme v devět večer, já vypiju jedno-dvě piva a v deset jdu spát, abych zase v půl šesté vstal. Víš co? Jedeme. Mám docela hlad. Nemáme uvařeno. Nevadí ti čína?" Severus jen sledoval, jak Harry míří do auta. Vzpamatoval se a dal se do kroku za ním. Když si sedal, Harry už seděl připoutaný v autě. Díval se dozadu na svoje děti.
"Nebýt jich, už bych tady nebyl. To jsem ti říkal, že jsme se s Elenou potkali v nemocnici? Aneb všechno zlé je k něčemu dobré," usmál se na něj se smutkem v očích Harry. "Jsem rád, že jsi zase s námi. A uvidíš, u nás doma je veselo. Pořád se tam něco děje. Jen malé varování - až ti budou dvojčata házet míč blíž a blíž k bazénu, jdi od něj dál. Jsou děsně chytrý, mají to vymyšlený. Při další ráně bys totiž při snaze ho zachytit skončil na dně," zazubil se na něj Harry. Severus překvapeně zamrkal.
"Proč by mi měli házet míč?" zeptal se nechápavě. Harry si jen odkašlal a raději se podíval před sebe. Dali se zase do pohybu. Po chvíli ale Harry přece jen odpověděl. K Severusově hrůze.
"Míč, auto, panenku, blok, pastelky, polštáře, kelímky, špagety, palačinky - může na tobě přistát absolutně cokoliv."
Severus vstřebával Harryho výčet. Když ale jeho synovec otočil knoflíkem na palubní desce a zapnul potichu rádio, Severus začal pociťovat únavu. Oči se mu zavíraly. Chtěl zůstat vzhůru a dál si povídat s Harrym, ale bylo to silnější než on. Zavřel oči. Poslouchal pomalou hudbu linoucí se z repráků. A nejspíš by usnul, kdyby ho něco nezačalo rušit. Že by jim blblo rádio? Severus uslyšel nějaký šum. Zaposlouchal se do toho rušivého tónu. Něco mu to začalo připomínat. Znělo to… jako jeho jméno? Otevřel oči.
"Děje se něco?" díval se na něj Harry ustaraně.
"Neslyšels to?"
"Co?"
"Ten šum."
"Šum? Asi něco v rádiu."
"Znělo to…"
"Jak?" zajímal se Harry. Teď to byl Severus, který si tu připadal jako blázen.
"Ale nic," řekl nakonec.
"Musíš být unavený. Draco říkal, že jsi ještě slabý. Prospi se. Až budeme na místě, vzbudím tě," usmíval se na něj Harry. Severus usoudil, že má nejspíš pravdu. Bylo toho na něj hodně. Zavřel tedy znovu oči a během pár minut usnul nerušeným spánkem.

4. Chlapec, který nás zachránil

14. března 2018 v 22:25 | Pekrymo |  Harry Potter a Alternativy bytí
Severus se probudil. Do očí ho udeřily světle zelené zdi. Takže to nebyl sen. Byl pořád v nemocničním pokoji u svatého Munga. Venku svítilo slunce. Zajímalo by ho, jak dlouho spal. Když včera usnul, muselo být už pozdě odpoledne. Že by prospal celý den? Asi to potřeboval. I když po sedmi letech hlubokého spánku to bylo více než na pováženou. Musel se sebou něco dělat. Posadil se. Už mu to šlo. Cítil se o mnoho lépe. Kdoví, čím ho Draco nadopoval. Draco… Pořád nemohl uvěřit tomu, co se s jeho kmotřencem stalo. Samozřejmě to byla změna k lepšímu a Severus byl za to rád.
Najednou se za jeho dveřmi ozvaly hlasy. Nejdřív nějaký ženský, kterému Severus nerozuměl. Draca ale brzy poznal velmi dobře. A ihned věděl, kdo byla ta žena.
"Gomézová, jestli to zase někomu vyslepičíte, garantuju vám, že si v kantýně nekoupíte už ani koblihu! Poletíte na hodinu! Nebo ne na hodinu - na minutu! Cože? No ovšem, že o tom napsali - to byl účel! Co? Aha. No tak jestli tam jdete, tak mi taky vezměte. A víte co? Rovnou tři. Dáte si taky, že jo? Máte rádi s marmeládou? Jahodovou? No jo, to víme všichni, jablko nepadá daleko od stromu." Severus nechápal, co tam Draco dělá. Teda podle všeho chtěl koblihy, ale pro koho? Než nad tím ale stačil víc uvažovat, dveře se otevřely. Dracova hlava nakoukla dovnitř. Usmál se, když viděl Severuse sedět.
"Jsi vzhůru? To je fajn, někoho ti totiž vedu." Kdo to mohl být, že byl Draco tak dobře naladěný? Snad ne mladá paní Malfoyová. "Je ti dobře?"
"Ovšem," zabručel Severus. I když by mu bylo líp, kdyby odsud co nejdřív vypadnul.
"Skvěle, takže-" Draco zašel zase za dveře. Severus slyšel jen jeho hlas. "Jistě že to zvládnu. Můžu alespoň trénovat!" Co chtěl Draco trénovat, se už nedozvěděl. A ani v nejmenším ho to nezajímalo. Ztuhnul totiž, když se ve dveřích objevil Harry. Nedostávalo se mu vůbec slov. Vypadal… nepřekvapivě starší. Což nebylo to, co Severuse zprvu zaskočilo. Samozřejmě měl na sobě to svoje mudlovské oblečení, které vždycky nosíval. Modré tričko s krátkým rukávem a tmavší rifle. Vlasy měl ale trochu uhlazenější, už mu netrčely do všech stran. A neměl brýle. To byla asi ta největší změna. Vypadal bez nich… prostě jinak. Když se na něj Severus tak díval, všimnul si, že se vůbec neusmívá.
"Ahoj," řekl Harry, stále stojíc u dveří. Ani se nepohnul. Po několika sekundách sklopil oči k zemi.
"Ahoj, Harry." Jakmile Severus vyslovil jeho jméno, Harry k němu zase vzhlédnul. Zdálo se mu, že se jeho synovec trochu třese. Udělal jeden nesmělý krok vpřed. A pak druhý. Třetí už byl rychlejší. Severus se ani nenadál a Harry byl u něj a objímal ho. Držel se ho pevně jako klíště, jako by se bál, že když sevření jen trochu povolí, Severus mu zmizí. Chvěl se. Severus to cítil. Slyšel, jak popotahuje. "Harry," zašeptal Severus. "Jsem zpátky." Hlava na jeho rameni přikyvovala.
"Promiň," odtáhnul se od něj Harry. Seděl na jeho posteli a rukou si otíral obličej. "Pořád stejnej tragéd, co?" snažil se zavtipkovat Harry. Severus by rád něco odvětil, ale zarazilo ho, že se na něj Harry vůbec nedívá. Ne, nebyl stejný. Něco na něm bylo jiného. A nešlo o brýle ani o vlasy. Ani o to, že vypadal starší - sedm let je sedm let. Něco v jeho pohledu, který právě upíral úplně mimo, bylo jinak.
"Harry, podívej se na mě." Nepodíval se. Teď hypnotizoval bílé prostěradlo. "Tak podívej se na mě." Harry zhluboka oddychoval. Zdálo se, že ho to stojí veškeré úsilí. Nakonec ale svůj pohled od nemocničních lůžkovin odtrhnul a podíval se na Severuse. Tomu se zatajil dech. Harryho oči, zarudlé od pláče, odrážely takový smutek, takovou bolest, takovou vinu… Severus čekal cokoliv - měl před ním stát Chlapec, který zachránil kouzelnický svět. Chlapec, nebo už muž, co porazil Pána Zla. Podle Draca mocnější než Brumbál! Ale tohle - tohle byl jen zlomený mladý muž.
"Harry," zašeptal Severus. "Ty jsi to dokázal. Draco říkal, že jsi to dokázal." Ty smutné oči se k němu stále upínaly. "Jsem na tebe pyšný." Harryho tvář ztvrdla. Odvrátil se od něj.
"Nemáš být na co," odpověděl Harry hořce. Severus tušil, že se něco muselo stát. Náhle si v duchu začal nadávat do idiotů. Ovšemže se muselo něco stát. Byla to válka. Mrtví museli být na obou stranách. I Draco říkal, že všechny změnila. Harryho, který stál v jejím středu, musela logicky změnit nejvíc. Bylo jisté, že si to všechno vyčítal.
"I přese všechno, co se stalo, jsem na tebe pyšný. Ne každý by takovou tíhu ustál." Teď se Harry zasmál. Nebylo v tom ale nic upřímného.
"Co tě vede k tomu, že jsem to ustál?"
"Třeba to, že tu přede mnou sedíš," odvětil Severus. Harry se na něj konečně znovu podíval.
"Chyběl jsi mi." Harry ho chytil za ruku. "Moc… moc mě mrzí, že jsem ti nedokázal pomoct."
"To tě vůbec trápit nemusí. Ty jsi dokázal daleko důležitější věci. Jsi Chlapec, který zachránil-"
"Neříkej to!" Severus zmlknul. "Prosím," dodal Harry tišeji. Pustil ho a promnul si obličej.
"Nemáš brýle," podotknul Severus.
"Kontaktní čočky - přišlo mi to praktičtější," vysvětloval Harry.
"Tvoje vlasy taky vypadají jinak." Harry si sáhnul na své vlasy.
"Oh, už mě štvaly. Musel jsem s tím něco udělat." Severus by se rád dozvěděl, co s nimi tedy udělal, ale teď to byl Harry, kdo se odhodlal pokládat otázky.
"Jak ti je? Draco říkal, že ses včera stěží pohnul." Vážně prospal den???
"Už je mi lépe."
"Můžeš chodit?" vyhrkl Harry. Severus zkusil zahýbat nohama.
"Nohama hýbat mohu, ale chodit jsem zatím nezkoušel. Snad by mi to mohlo jít." Harry ožil. Jeho výraz byl najednou plný odhodlání.
"Zkus vstát, pomůžu ti," navrhnul mu a už ho chytal za ruce. Severus byl vývojem událostí překvapený, ale samotného ho zajímalo, jak na tom je. Nehodlal v nemocnici zůstávat déle, než bylo zapotřebí.
Poposednul si. Nohy přehodil na stranu a spustil z postele. Harry ho držel, i když to zatím nebylo zapotřebí.
"Pomalu. Není kam spěchat," naváděl ho tichým hlasem jeho synovec. Zněl ale až příliš netrpělivě. Severus se jednou nohou dotknul podlahy. Za okamžik ji následovala druhá. Nadechnul se. A postavil. Cítil se těžce, ale přes lehké motání hlavy mohl říct, že mu je lépe, než čekal. "Dobrý?" zeptal se ho s očekáváním Harry. Severus udělal jeden krok.
"Je to lepší, než jsem čekal." Harry se poprvé upřímně usmál.
"To je skvělý!"
Následně udělali malé kolečko po pokoji. Když došli zpět k posteli, Severus se do ní znovu usadil. Nechtěl ležet a vypadat jako nějaká lemra. Cítil se při síle, jakou včera ani trochu nepociťoval.
"Jsem tak rád, že ti je dobře," promluvil Harry, který se znovu usadil na jeho postel. Ve tváři mu pohrával slabý úsměv. Už zdaleka nevypadal tak tragicky.
"Cítím se lépe," připustil znovu Severus.
"To by tě mohli pustit, že?" Severus v to upřímně doufal.
"Snad ano-" Severus ani nedomluvil a už ho Harry zase držel za ruku.
"Mohl bys jet se mnou. Postaral bych se o tebe. U mě by ti nic nechybělo."
"Nepotřebuji, aby se o mě někdo staral," zaprotestoval Severus. To bylo to poslední, co by po někom chtěl. Možná byl sedm let v kómatu, ale ještě měl nějakou hrdost nebo ne?
"Jistě že nepotřebuješ," mávnul rukou Harry, jako by přesně věděl, na co Severus myslí. "Ale… dlouho jsme se neviděli. Nebylo by fajn spolu strávit nějaký čas?" Severus byl jeho návrhem překvapený. Najednou nevěděl, co říct. Měl by jít bydlet k Harrymu? V tomhle stavu? Možná tvrdil, že nepotřebuje ničí péči, ale na druhou stranu zase nemohl říct, že by se cítil jako ve dvaceti. Cítil se přinejmenším tak na sto. Harry ale nečekal na jeho reakci. Zjevně pokračoval ve spřádání svých plánů. Čišelo z něj nadšení. "Zvládnul bys tak… čtyř hodinovou cestu autem?" Teď už Severus zmatení popřít nemohl.
"Prosím?"
"Mám dům poblíž Yorku."
"To-" Vyrušilo je zaklepání na dveře. Už zase Dracova hlava.
"Můžeme?" Jen co to dořekl, vyřítilo se zpoza něj do pokoje něco malého. Černovlasého. Následováno něčím dalším malým. Černovlasým. Severus zůstal zírat na dvě malé děti.
"Sevík mi vzal koblihu!" spustila vysokým hláskem malá dívenka.
"Lily jí nejedla!" bránil se malý chlapec.
"Chtěla jsem si jí schovat!" Malý chlapec se začal smát a po dívence koblihu hodil.
"Tatí! Sevík po mně hodil koblihu!"
"Seve, neházej po své sestřičce koblihy," promluvil rázným hlasem Harry. Severus nevycházel z údivu. Jako by před ním stál někdo jiný než před pěti minutami. Jeho synovec už byl na nohou, ruce měl v bok, a s odhodlaným výrazem se snažil krotit svého syna - Severus nepochyboval, že obě děti jsou Harryho. U Merlina, byly mu tak podobné! Doslova jeho kopie. Chlapec i děvče. A říkal mu Seve! Severus nevěděl, kdy byl v životě víc dojatý než teď. A holčička se jmenovala Lily. Lily a Severus. Bratr se sestrou. Tak jako on s Lily doopravdy nikdy nebyli...
"Chtěla jí!" odporoval Harrymu malý chlapec. Stejně jako Harry si dal ruce v bok. Severus začal silně mrkat. Tohle se mu nikdy nestávalo. U Merlina, kolik toho jenom prospal?!
"Tak jí ji snad podáš normálně, ne? Seber ji!"
"Ne!"
"Říkám ti, seber tu koblihu!"
"NE!"
"Počítám do tří. Jedna... Dva..." Chlapec udělal tři kroky a koblihu ze země zvednul. "A teď ji vyhoď do koše. Ze země ji Lilynka asi jíst nebude, že?" Chlapec šel a vší silou mrsknul koblihou do koše. Ten se lehce zakýval, ale ustál to. Chlapec se rozesmál. Zřejmě to považoval za skvělou hru. Holčička začala popotahovat.
"Já chci tu koblihu!!!" Severus se zaměřil na Harryho. Viděl na něm, že se drží zuby nehty, aby zůstal klidný.
"Koupím ti koblihu, až pojedeme domů, ano?"
"Já chci tu koblihu hned!" Harry si kleknul, aby viděl dívence přímo do očí.
"Koupíme koblihu, až pojedeme domů. Teď se pro ni do kantýny vracet nebudeme."
"Mohl bych-" To se snažil promluvit Draco, který stál poblíž dveří a docela pobaveně scénu před sebou sledoval. Harry ho utnul pohybem ruky.
"Tatínku, já chci-"
"Nemůžeš mít všechno, co chceš, Lilynko. Koupíme ji-"
"Ale Sevík-"
"Sevík je zlobivý!" pohrozil prstem na svého syna, který už se tvářil docela provinile. "On už žádnou koblihu nedostane. A dost!"
"Ale-"
"Už to stačilo! Ještě jste ani nepozdravili strýčka Severuse." Severus se snažil nedávat najevo, jak hrozně ho to oslovení irituje. Viděl, jak se obě děti zarazily a podívaly se na něj. Harry vstal a viditelně si oddechnul, když ani jedno z dětí už dál neřešilo koblihy. Pak k Severusovi vyslal něco jako povzbudivý úsměv. "Severusi, tohle jsou Lilynka a Sevík. Děti, pozdravte strejdu Severuse." V Severusovi zase něco hrklo. Musel se hodně snažit, aby nebylo poznat, jak moc je na měkko.
"Dóóóbrýýý dééén," pozdravily děti současně. Harry se na své děti díval a usmíval se. Úplně jinak než před chvílí. Vypadal jinak než před chvílí. Takhle podle Severusova skromného názoru vypadal pyšný otec.
"Ahoj," vydal ze sebe Severus. Činilo mu docela potíže mluvit bez toho, aby se mu třásl hlas.
"Strejdovi Severusovi můžete tykat," začal své děti poučovat Harry.
"Ty se jmenuješ jako já!" promluvil chlapec k Severusovi.
"Anebo se ty jmenuješ jako já," odpověděl Severus. Snažil se neznít moc poučně. Snažil se neznít jako při Lektvarech. Nerad by ty dva vyděsil hned zkraje. Už začínal být klidnější. Prvotní šok ho začínal opouštět. Chlapec vypadal zamyšleně. Zelené oči, které podělil po svém otci a své babičce, ho pozorovaly.
"Tomu nerozumím," řekl nakonec s pokrčením ramen chlapec.
"Já teda jo!" prohlásila hrdě dívenka.
"Ty víš taky všechno," zamumlal slyšitelně Harry. Draco u dveří se uchechtnul. Harry se zase rozhodně narovnal a spustil: "Děti, co říkáte tomu, že pojede strejda Severus s námi a bude u nás nějaký čas bydlet?"
V dětském jásotu se málem ztratilo Dracovo 'Co prosím?!'
"Ale-" Severus by se k tomu rád konečně vyjádřil, ale nikdo v pokoji mu k tomu nedal příležitost. Děti poskakovaly radostí před jeho postelí a Draco s Harrym se zabíjeli pohledy. Ne, vážně se některé věci nezměnily.
"Ticho," oslovil Harry své děti.
"Zešílel jsi, Pottere?"
"Ne, jsem naprosto při smyslech," odpověděl s klidnou tváří Harry. "Ticho!" přidal na hlasitosti, když se dvě malé děti ne a ne utišit.
"Severus se večera po sedmi letech probudil z kómatu. VČERA!"
"Tak DOST!" rozkřikl se Harry. Děti najednou ztichly. Tvářily se jako andělíčci. "To vám musím všechno opakovat desetkrát? Nemůžu to říct jen jednou? A vůbec - to se před strejdou Severusem pěkně předvádíte. Jestli v tom budete pokračovat, ani bych se nedivil, kdyby s námi nechtěl jet." Děti se na Severuse úzkostlivě podívaly.
"My už budeme hodný," slibovala s psíma očima černovlasá dívenka. Chlapec, jeho jmenovec, jí zdatně sekundoval.
"Pojedeš s námi, strejdo Severusi?" zeptal se ho chlapec. I kdyby Severus chtěl, mohl ty dva těžko odmítnout. Jak se takovým očím říká ne? Němě přikývnul.
"Vy jste se všichni zbláznili!" rozkřikl se Draco. "Já jsem Severusův ošetřující léčitel a na rovinu vám říkám, že nikam odejít nemůže!"
"Dá se tu u vás podepsat revers?" nadhodil klidným tónem Harry.
"Re-co?" zamrkal Draco.
"Severus odjíždí se mnou," ukončil diskuzi rázně Harry. "Má tu nějaké věci?" začal se rozhlížet po pokoji. Malá dívenka, Severus jí typoval maximálně pět let, se k němu nahnula.
"Připravili jsme ti pokoj," zašeptala mu u obličeje. Měla stejně zelené oči jako její otec. A bratr. A jaké měla její babička. Kdyby měla i její zrzavé vlasy, byla by celá ona... Severus se snažil pousmát.
"Co ty si o sobě myslíš, Pottere!" rozkřiknul se Draco. Severus odtrhnul pohled od dětí a zadíval se na svého kmotřence. "Že si sem po šesti letech naklušeš, jako by se nechumelilo, a budeš tu rozdávat rozkazy!? A my si z tebe všichni sedneme na zadek, protože ty jsi Ten chlapec-"
"Nech toho," snažil se mluvit klidně Harry.
"-co nás všechny zachránil? A kdes byl těch šest let, když my jsme se snažili Severuse-"
"Nech toho!" přibýval Harryho tón na hlasitosti.
"-zachránit? Jasně! Našel sis ženu, založili jste si úžasnou rodinku, žijete si všichni báječnej život, a na všechny tady ses-"
"DOST!" vykřikl Harry znovu. Severus se už sám připravoval k tomu, že Dracův výstup zarazí, protože nepochyboval o tom, že Harry měl ke svému odchodu jistě dobrý důvod, ale slova malého černovlasého chlapce vzala všem vítr z plachet. Dracovi, Harrymu i Severusovi.
"Maminka už s námi nežije. Maminka je v nebíčku," pronesl tichým vysokým hláskem. Severusovi se na hrudi usadilo něco ledového. Něco, co mu ztěžovalo klidně dýchat. Jako by ho někdo zmrazil. Nemohl od malého chlapce odtrhnout pohled. Od něj a jeho sestřičky. Nemocniční pokoj se ponořil do ticha. Severus zavřel oči. Jak mohl být osud k jeho synovci tak nepředstavitelně krutý? Copak si toho nevytrpěl dost? Za co tak pyká, že ani po válce nemá nárok na klidný život? Kvůli čemu si s ním osud tak zahrává?
"Dobrá," přeťal ticho Harry. Severus otevřel oči. Jeho synovec vypadal vyrovnaně. Nemusel ale nikomu nic nalhávat - Severus poznal, že se jen těžko přetvařuje. Nebyl v klidu. Ruce se mu slabě třásly. "Možná by se k tomu měl vyjádřit Severus. On by měl říct, na co se cítí. Nepřijel jsem sem, abych ho odsud za každou cenu odvezl. Jen jsem chtěl vědět… jak se mu daří. A nabídnout mu svou pomoc." Ne, nebyl v klidu ani náhodou. A Severus rozhodně nebyl tím, kdo tady potřeboval pomoct. V žádném případě nemohl nechat Harryho odejít. Musel jít s ním. A zjistit, co se stalo. Podpořit ho. Pomoct mu. Protože i když se snažil především před svými dětmi tvářit nad věcí, Severus ho znal dobře. Z malých, drobných detailů dokázal vyčíst, že něco není v pořádku… Pro Merlina - vždyť mu už i připravili pokoj!
"Cítím se dobře. Odjedu s Harrym." Děti zase začaly jásat, tentokrát o něco tišeji. Trochu obezřetně pozorovaly Draca. Podle Severusova názoru se jim moc nezamlouval.
"Severusi," přešel těsně k němu Draco, "podívej, já nemám nic proti tomu, abys jel k Potterovi." Vypadalo to, že Draco zvolil po nedávném zjištění jemnější taktiku. "Ale je moc brzy. Nevíme, jestli jsi úplně v pořádku. Jestli ta kletba nemá nějaké následky. Jestli-" Vyrušilo je klepání na dveře. Vešla nějaká žena. Culila se na Harryho jako sluníčko.
"Gomézová? Co zase?" odfrknul si Draco.
"Nesu pacientovi jeden Životabudič." Harry přikývnul a poodstoupil, aby jí uvolnil místo. Žena se ale zarazila při dalších Dracových slovech.
"Ještě je prostě příliš brzy, abychom tě nechali odejít. Co vydržet aspoň týden!" žadonil téměř Draco.
"Pan Snape chce odejít?" vyhrkla zděšeně Gomézová. "Ale to nejde! Takhle brzo! Kdo by se o vás postaral? Tady-" zasekla se v půlce věty, když jí náhle lahvička s lektvarem vyletěla z ruky. Přistála v Harryho ruce. Po hůlce ani stopy. Gomézová zmateně zamrkala.
"JÁ se o svého strýce postarám," řekl Harry důrazně. "Nebo si snad myslíte, že toho nejsem schopný?" Demonstrativně podal odzátkovanou lahvičku Severusovi. Ten všechny přihlížející sjel pohledem. K lahvičce si nejprve přičichnul. Tohle ho neopustí nikdy. Jeho zvyklosti. Vonělo to jako Životabudič. Ale co když to nebyl Životabudič? Náhle ho napadlo, že to nemusí být skutečné. Na co si pamatoval? Jen na tu záři. Zasáhla ho kletba? Co když je tohle jen… důsledek té kletby? Co když mu právě teď někdo ve skutečnosti podává jed? Začala ho pobolívat hlava.
"Severusi?" Harryho hlas ho vytrhl z myšlenek. Podíval se do jeho očí. Odrážel se v nich strach. Nejspíš váhal příliš dlouho. Bál se snad Harry, že s ním nebude chtít jít? Zapomněl na své představy. Tohle bylo skutečné. Skutečně prospal sedm let. A teď byl čas na to, aby svého synovce podpořil tak, jako to měl udělat už dávno. Lahvičku Životabudiče vypil do dna. Za chvíli už žádnou bolest nepociťoval. Stál na nohou a vůbec mu nepřipadalo, že uběhlo sedm let...
"Odejdeme zadním vchodem," informoval Severuse Harry.
"Nemocnice nemá zadní vchod," podotknul dost nelibě Draco. Pořád s tím nápadem nesouhlasil.
"Teď už ano," odvětil nevzrušeně Harry. Chytil každé ze svých dětí za ruku a vydal se z pokoje. Severus šel s Dracem hned za ním.
*****
"To nemyslíš vážně, Pottere," vyprsknul Draco okamžitě, jakmile vyšli ven. Něco před nimi zahoukalo. A zablikalo. "Nemáš snad přenášedlo? Nebo tvůj krb není připojený na letaxovou síť?"
"Ne, nemám přenášedlo. A ne, můj krb není připojený na letaxovou síť. Kouzla využíváme minimálně." Harry otevřel přední i zadní dveře svého auta. Severus sice autům nerozuměl, ale předpokládal, že muselo být drahé. V porovnání s okolními auty bylo větší a vypadalo nověji. "A neboj, mám to nejbezpečnější auto v této kategorii. Volvo XC90 bylo vyhodnoceno jako-"
"Pottere, mě nezajímá, kdo co jak vyhodnotil," odseknul Draco. Děti mezitím naskákaly do auta. Severus netušil, jestli Harry Draca vůbec poslouchá. Byl nahnutý do auta, a jak Severus zpozoroval skrz sklo, zapínal dětem pásy. "Tyhle mudlovské vozy nejsou bezpečné ani v nejmenším!" Harry vykouknul a na Draca se ušklíbnul. Následně vyslal jeden povzbudivý úsměv na Severuse.
"Neboj, jezdím pomalu," usmál se a naznačil mu, aby si sednul na přední sedadlo vedle řidiče. Severus věděl, do čeho jde, takže se nedohadoval. A nejel autem poprvé, i když, jak uviděl vnitřek, musel uznat, že takovým autem ještě nejel. "Pošleme ti Hedviku, až dorazíme," uslyšel ještě říkat Harryho, když za ním zavíral dveře. Následně už jeho synovec seděl vedle něj. Zapínal si pás. Severus udělal po jeho vzoru to samé. Harry se na něj zase usmál. Pak se otočil za sebe, kde už zase vesele švitořily dvě děti.
"Připraveni na cestu?"
"Joooo!" zajásaly dohromady.
"Takže jedem?"
"Joooo!"
"Můžeme?" obrátil se Harry i na něj.
"Ovšem."
Harry otočil klíčkem a auto se nastartovalo. Kolik že to Harry říkal? Čtyři hodiny? Severus doufal, že mu nebude zle. Takhle dlouho ještě nikdy nejel.
"Zatrub!" zahoukal zezadu malý Sevík.
Severus jen viděl, jak si Draco se zděšeným výrazem zakrýval uši, když se ulicí rozlehl zvuk troubení. Děti se začaly hlasitě smát.
"Neboj, brzo budou spát jako špalci," ujišťoval ho tiše Harry. Severus v to upřímně doufal.

Kam dál

Reklama