close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

38. kapitola

26. července 2020 v 21:35 | Pekrymo |  Sejdeme se v příštím světě
Asi to byla jedna z posledních věcí, která ho dokázala zaměstnat natolik, že na chvíli zapomněl na to, co mu ničilo klid v duši. Táhl koněm dopředu. Remus sedící naproti němu si podepřel bradu a přimhouřil oči. Nejspíš se mu nelíbilo, co James udělal.

"To bylo chytré," okomentoval jeho tah.

"Já vím," souhlasil bez rozpaků James.

"A už zase mizí," ozval se od okna Siriusův hlas. Pak se tomu, co viděl venku, zasmál. "A za deset minut tu máme manžílka." Siriusovým posledním koníčkem, který si na Grimmauldově náměstí našel, bylo špehovat sousedy. Nikdy dřív se o mudly žijící v sousedství nezajímal, ale vzhledem k času, který tu byl nucen strávit, si jich začal všímat o trochu víc. Obzvlášť jeden pár ho opravdu zaujal. I když... byli vlastně tři. Milenec, o němž nic netušící manžel neměl ani ponětí, se před chvíli nenápadně vykradl z o dva vchody dál stojícího domu. Na tento milostný trojúhelník přišel Sirius asi před čtrnácti dny a od té doby každou volnou chvíli sledoval, jestli se nestane něco nového. Třeba že by se manžel nečekaně vrátil dřív...

"Šťastlivec," posteskl si Sirius.

"Teď asi nemyslíš toho manžela," pronesl pobaveně Remus a uhnul královnou, kterou mu ohrožoval Jamesův kůň.

"Remusi, no tak," podíval se na něj Sirius jako na blázna. Pak se ale rychle otočil zpět k oknu. "Pozor, teď vyšla i ona - jde naším směrem." Položil si ruku na srdce a hraně se povzdechl. "Zamiř k nám, krásná ženo! Zaklepej na naše dveře a já ti otevřu!" zvolal Sirius melodramaticky. James s Remusem se na sebe podívali a tiše přikývli. Sirius měl svou lepší chvilku, tak to bylo v pořádku. Scény, kdy se rozhodl, že ji půjde navštívit, už naštěstí měli za sebou. "Ne. Ne. Ne..." opíral se Sirius o okno.

"Asi nezastavila u našich dveří," podotkl s úsměvem James.

"To by nějaké musela vidět," uculil se Remus a oba společně vyprskli smíchy.

"Co kdybyste si radši všímali těch blbejch figurek..." doporučil jim Sirius odměřeně.

"Co na ní vidíš? Vždyť je to obyčejná mrcha," kroutil hlavou nechápavě James a táhl s další svou figurkou proti Remusovi.

"Neurážej dámu mého srdce," podíval se na něj Sirius výhružně.

"Nebo co? Vyzveš mě na souboj?" navrhl James nebojácně a rozhodil rukama do stran.

"Mám dělat sudího?" zvedl od šachů hlavu Remus. I jeho rozptýlení jakéhokoliv druhu velice rychle zaujalo. Než ale stihl Sirius souhlasit, což by jistě souhlasil, ozval se z chodby šramot.

"Možná mě vyslyšela!" otočil se Sirius s očekáváním ke dveřím. Všichni tři napjatě čekali, kdo je dnes přišel navštívit. Jakmile se však otevřely dveře od jídelny, James s Remusem se neovládli a začali se oba smát. Tohle opravdu nebyla dáma Siriusova srdce...

"Nerad vám kazím zábavu," ozval se ode dveří chladný tón.

"Žádnej strach, Snape, to se nesmějou tobě. Jen mému neštěstí," povzdechl si hraně Sirius, když zamířil ke svým dvěma přátelům. Snape se konečně pohnul ze dveří a také k nim přistoupil. Jedním opovržlivým pohledem sjel jejich partii šachů, načež svůj pohled zabodl do Jamese. Už v tu chvíli mu bylo jasné, že přišel za ním. Teď jen proč...

"Copak, Snape? Chceš se přidat?" zeptal se ho James posměšně, ale uvnitř něj rostlo napětí. Co se stalo tentokrát? Snape sem nechodil pro nic za nic.

"Ne, chci s tebou mluvit, Pottere," odpověděl mu Snape a zkřížil ruce na hrudi. James zatřepal hlavou.

"No tak mluv," pobídl ho, přičemž se Snape krátce podíval na Remuse a Siriuse. Nejspíš čekal, že je nechají o samotě, ale ani jeden se k odchodu neměl.

"No," odfrkl si Snape, "je koneckonců jedno, kolik lidí uslyší, že je tvůj syn naprostý ignorant bez špetky respektu k autoritám." James vstal od stolu tak rychle, až některé z figurek popadaly. Remus se je snažil pochytat, ale po chvilce to vzdal. Jejich hra byla tímto ukončená.

"Víš, Snape, že mě ty tvoje debilní kecy vůbec nebaví," zapřel si James ruce v bok.

"A jaký názor máš na jeho rozhodnutí tedy ty? To by mě zajímalo..." Pak se ale Snape zamyslel. "I když to je asi jedno, je to přece jeho volba - tak jako se rozhodl, že se nitrobranu učit chce, tak se může svobodně rozhodnout, že už o ni nemá zájem. Proč by mladí neměli mít možnost volby, že?" usmíval se křivě Snape. James se trochu zamračil. "Aha, ty o tom vůbec nevíš - proč mě to nepřekvapuje?" pronesl Snape s úšklebkem.

"Můžeš nám konečně říct, co chceš, Snape?" ozval se Sirius hlasitě.

"Právě jsem to řekl, pokud jsi dobře poslouchal, Blacku," podíval se na ně Snape odměřeně.

"Slyšel jsem," přitakal Sirius. "Harry nechal nitrobrany? Popravdě nechápu, jak to s tebou vydržel tak dlouho," zasmál se tomu. "To se mu nemůže nikdo divit." Jamesovi ale do smíchu nebylo. Když se ale nadechoval k tomu, aby Snapevi vpálil, že za to určitě může on sám, Snape ho předběhl.

"Dřív než začneš svalovat vinu zase na ostatní, dobře mě poslouchej." Takže tušil, co mu chce James říct... "Skoro dva měsíce tu s tvým synem neztrácím čas proto, aby mi pak z ničeho nic řekl, že na ty pitomý hodiny chodit nechce. Ani se předem neomluvil a jen tak mimochodem mi následující den po hodině obrany oznámil, že mu je to stejně k ničemu. Když jsem po něm chtěl vysvětlení, otočil se a beze slov odešel, i když jsem na něj volal. Absolutně mě ignoruje, a dokonce se ani nedostavil už na dva školní tresty, které jsem mu za jeho chování dal. Jestli si tvůj syn myslí, že jeho sláva ho opravňuje k tomu, aby se takhle choval, tak to je na omylu," dokončil Snape svůj monolog. To si mohl James myslet, že tu bude na jeho syna házet špínu. Nic jiného Snape ani nedokázal.

"A po mně chceš teď co?" zeptal se ho James nechápavě. Snapeovo obočí vylétlo vzhůru.

"Domníval jsem se, že bys k tomu jako jeho otec měl co říct, ale... asi jsem se spletl. Ty nejspíš budeš slepě podporovat každé rozhodnutí toho kluka, i když bude sebeidiotičtější."

"Možná, že kdybys vůči němu nebyl pořád zaujatý a začal se k němu chovat jako k ostatním, nemusel by těch hodin teď nechávat," udělal James jeden krok vpřed. Snape udělal další.

"K tvému synovi se chovám jako k ostatním, protože u mě, na rozdíl od jiných profesorů, žádné výhody nemá. A v tom bude asi ten problém-"

"Počkejte," vložil se do jejich výměny Remus. "Není možné, že už Harry ztratil po té době motivaci? Třeba by jen potřeboval povzbudit-"

"To ale nečekáš od něj," zasmál se Sirius. Prstem přitom ukazoval na Snapea.

"Potter dělal pokroky," řekl Snape, čímž všechny přítomné zaskočil. Ne že by jim Harry neřekl, že mu jde nitrobrana lépe, ale nikdy by nečekali, že to přizná sám Snape. "Měli jsme pokročit k bezhůlkové technice. Asi se ale po tom víkendovém... fiasku rozhodl, že je pro něj důležitější věnovat se jiným věcem," narážel na prohru Nebelvíru ve famfrpálu.

"Co kdybys nás už přestal otravovat těma tvejma kecama a zase vypadnul?" navrhnul mu s falešným úsměvem Sirius. Snape se na něj podíval s pobavením v očích. James přesně věděl, že o tohle mu šlo. Vytočit je. Trochu se mu to povedlo...

"Beze všeho, musím ještě za profesorkou McGonagallovou. Pochopitelně jsem o chování tvého syna informoval i ji." oznámil Jamesovi ještě Snape. "Jsem zvědavý, zda se dnes na třetí pokus na školní trest dostaví. A taky zítra a pozítří." Jediné, co Jamese drželo v mezích, bylo vzpomínka na to, jak Snapeovi rozbil hubu. Nemohl se dočkat, až to zopakuje. A on si byl jistý, že zopakuje!

"Jestli tohle ti stačí ke štěstí, tak máš docela ubohej život, Snape. Ale na tebe taky dojde - a brzy," zablesklo se Jamesovi v očích. Snape mu věnoval poslední pohrdavý úšklebek, kterým před odchodem obdařil i Siriuse s Remusem, a s vlajícím černým hábitem opustil jídelnu na Grimmauldově náměstí."

"Zabiju ho," konstatoval suše Sirius, když uslyšeli, že Snape zmizel. "Až přijde ta správná chvíle, tak ho zabiju." Remus si povzdechl a podíval na mlčícího Jamese.

"Harry ti nic ani nenaznačil?" James sklopil pohled, zastrčil ruce do kapes a zakroutil hlavou. "Připadá mi to zvláštní, Harry by nitrobrany zničehonic nenechal," pronesl Remus zamyšleně. "Ještě v sobotu nám tvrdil, že tomu pomalu přichází na kloub."

"Taky že ne - nechal toho kvůli tomu kreténovi," ukázal Sirius směrem ke dveřím, kde Snape před chvílí zmizel. "Já myslím, že nám ani Harry neřekl, jaký peklo mu Srabus z těch hodin dělal." James po něm střelil pohledem. Pokud by to byla pravda, James by už nečekal a vrátil by se za Snapem rovnou.

"Harry... psal, že toho teď má hodně," snažil se James Harryho čin nějak odůvodnit. "Vždyť i k tomu, aby mi odepsal, se dostal až po dvou dnech. Možná... se prostě blíží NKÚ. Může být ve stresu." Remus přikyvoval. Vypadal, že ho napadlo to samé.

"Jak myslíte," pokrčil rameny Sirius, ale moc přesvědčeně nevypadal. "Já bych se ho na to zeptal-"

"Nechci z toho dělat vědu," namítl James. "Určitě mi to řekne sám."

"A proč teda nešel na ty tresty?" podíval se po nich zase Sirius.

"To mi k Harrymu také moc nesedí," připustil zase Remus.

"Já nevím. No tak nešel na trest. Třeba se něco stalo, třeba zapomněl, já nevím," rozhodil rukama James do stran.

"Aby v tom nebylo to děvče," pousmál se chvilku na to Remus. Sirius se zamyslel a pak přikývl.

"Hormony. To by mohlo být ono," souhlasil Sirius. James jen doufal, že mají pravdu. Něco uvnitř mu ale říkalo, že v tom bude ještě něco jiného...

*****

Harry stál s kamenným výrazem v kabinetu profesorky McGonagallové a naslouchal jejímu kázání, které mu však šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven.

"Tohle není chování, které bych od vás očekávala, Pottere. Samozřejmě vím, že mezi vámi a profesorem Snapem nepanují zrovna vřelé vztahy, ale pokud vám udělí profesor Snape trest, jste povinen jej akceptovat." Zrovna vřelé vztahy... To bylo hodně mírně řečeno, ale nijak to nekomentoval. "Profesor Snape očekává, že se dostavíte dnes, a stejně tak i zítra a pozítří. A já také." Harry frustrovaně vydechl a podíval se někam mimo profesorku. Pořád na to ale nic neříkal. "Rozumíte mi?" zeptala se ho pro jistotu profesorka. Její přísný výraz byl nahrazen spíš starostlivým. Nejspíš jí nebylo příjemné dělat Harrymu takovou přednášku. A i ona tušila, že v tom bude něco víc.

"Nemůžu si ty tresty odpykat u někoho jiného?" podíval se Harry po dlouhé době konečně přímo na ni. Tři večery se Snapem nedá... Co mohl ale taky čekat?

"Pottere, takhle školní tresty nefungují. Vy si nemůžete vybírat, jak a u koho si je odpykáte. Pokud vás profesor Snape očekává u sebe, je vaší povinností se k němu dostavit. Nedostavení se k trestu je závažné porušení Školního řádu."

"Rozumím," odtušil odměřeně Harry.

"Dobře," přikývla profesorka McGonagallová. Pak ale sepjala ruce do stříšky a zamyšleně si ho prohlížela. "Profesor Snape," pokračovala o něco tišším hlasem, "mě také informoval o vašem rozhodnutí zanechat hodin nitrobrany." Harry němě přikývl. "Do tohohle vám nemám co mluvit, ale... nemohla jsem si nevšimnout, že nejste... poslední dobou ve své kůži. Proto se vás musím zeptat, zda... si nechcete o něčem promluvit. Trápí vás něco, Harry?" zeptala se ho nakonec na rovinu. Harryho tím na okamžik zaskočila. Podíval se jí do očí, v nichž se odrážela starost, ale rychle zase pohledem uhnul. Nevědomky si začal žmoulat ruce.

"Ne. Ne... jen... to bude dobrý," vysoukal ze sebe nejistě. Věděl, že tohle moc důvěryhodně neznělo.

"Opravdu?" nezdálo se to ani profesorce McGonagallové. "Pokud pro vás mohu něco udělat-"

"Ne, vážně je to v pohodě," vyhrkl rychle. Pro něj už nikdo nic udělat nemohl. Tak to bylo. Konec. Už žádná naděje...

"Dobrá. Ale... kdybyste si to rozmyslel, kdykoliv jste tu vítán," nabídla mu profesorka McGonagallová s trochu nešťastným výrazem. Teď mu bylo ještě hůř. Jí přidělávat starosti nechtěl...

"Děkuji. A... omlouvám se. Na ten trest se dnes dostavím," ujistil ji ještě, než odešel.

"Dobrá," přikývla, načež ještě dodala, když odcházel: "A Pottere - snažte se už žádný nedostat." To se lehko řekne, ale hůř dělá...


Když o pár minut později mířil do Velké síně, cestu mu zkřížil někdo, koho nečekal. Pár dnů se jim dařilo se sobě vyhýbat, ale...

"Ahoj, Harry," zastavila se u něj Cho. Vypadala nejistě. Co mu mohla chtít?

"Ahoj, Cho. Jak se ti daří?" zeptal se jí ze zdvořilosti. Ve skutečnosti mu to však bylo úplně jedno. Asi jako vše posledních několik dní...

"Popravdě... nic moc," připustila se sklopenýma očima.

"Aha." Nenapadlo ho nic jiného, co jí na to mohl říct.

"A co ty?" zvedla k němu svůj pohled. "Taky nevypadáš, no... Možná to máme stejně," změnila nakonec nedořečenou větu. Harry by zajímalo, co tím myslela.

"Možná," nehodlal se s ní ale dohadovat a raději souhlasil. Co mu to táta radil? S ženskými se nikdy nedohadovat...

"Možná... jsme se unáhlili a... teď se tím jen trápíme," pokračovala Cho pomalu. Čekala, jak na to Harry zareaguje.

"Unáhlili?" opakoval po ní zmateně.

"S tím rozchodem," vysvětlila mu, čímž ho dokonale zaskočila. "Nebo... ty to tak necítíš?" položila mu další otázku. Harrymu to došlo. Myslel si, že se trápí kvůli ní. To už bylo příliš...

"Promiň, Cho, ale s tebou to nemá nic společného. Bude lepší nechat to, jak to je," řekl jí Harry co nejvíc mile dokázal. I přesto však vypadala Cho uraženě.

"Jak chceš, sbohem," řekla mu dotčeně, otočila se a nechala ho zase samotného. Tak mu to teď ale vyhovovalo, takže ho její reakce ani trochu nemrzela. Teď ho navíc čekalo něco daleko horšího. Musí se připravit na večer.

Snape. Nevěděl, jak to zvládne bez toho, aby mu řekl, co si o něm myslí. Kdyby si ho aspoň nevšímal! Nechal ho žít! Těch posledních pár... nevěděl čeho... Ale ten netopýr to věděl a stejně ho musel pořád otravovat! Co z toho měl? Bavil se tím? Byl rád, že musí Harry umřít? Možná mu dělal ze života peklo proto, aby měl Harry chuť to skončit co nejdřív. Určitě se Snape už nemohl dočkat!

Musel to zvládnout. Nenechat se jím vyprovokovat. Prostě ho bude ignorovat. A kdoví, třeba mu dá nějaký trest, u kterého ani nebude. Což... se ale Harry pletl.

*****

"Vstupte!" zazněl z kabinetu Snapeův ledový hlas, když Harry zaklepal na dveře. Bylo sedm večer a Harry stál před jeho kabinetem přesně na čas. Když vstoupil, rychle se na Snapea podíval, ale ihned uhnul pohledem. Jeho zrak totiž upoutal štos pergamenů na malém stolku, u kterého si odpykával své tresty, když tu bývala ještě Umbridgeová.

"Jaké překvapení, Pottere. Náš Vyvolený se uráčil dostavit k trestu," vychutnával si ho hned Snape. Zapůsobila na vás profesorka McGonagallová, nebo váš otec?" Harry se na Snapea podíval a zmateně zamrkal.

"Prosím?" Co s tím měl co společného jeho táta? Že by mu to už McGonagallová stihla vyslepičit?

"Dnes jsem se za ním krátce zastavil. Musel jsem jej informovat o vašem... nevhodném chování." V Harrym se začínala vařit krev. Ruce se mu mimoděk sevřely do pěstí. "Zmínil jsem se mu i o vašem rozhodnutí zanechat nitrobrany - vypadal překvapeně." A Snape vypadal děsně spokojeně. "Ale... kvůli tomu tu nejsme. Jak jste si všiml, něco tu na vás čeká," ukázal na hromádku pergamenů. "Sedněte si," přikázal mu Snape. Harry ho poslechl. "Něco mi tu napíšete," oznámil mu Snape úlisně. Harry si bezděčně přejel po jizvě na druhém ruce. Snape si toho nejspíš všiml, protože si pohrdavě odfrkl. "Já nepotřebuji, aby se vám to vštípilo do ruky. Mně bude bohatě stačit, když se vám to vštípí do vaše mozku. Vezměte si psací potřeby a pište." Harry ho poslechl, vytáhl si z brašny pero a inkoust a čekal, co ze Snapea vypadne.

"Budete psát následující větu: Jsem pouze student a profesor je má autorita. Rozuměl jste tomu dobře?"

"Ano, pane."

"Zopakujte mi to, Pottere."

"Jsem pouze student a profesor je má autorita."

"Ano. To je. A abyste si to pamatoval, opíšete mi tu větu tisíckrát." Harrymu se na okamžik zatmělo před očima. "Uvidíme, co stihnete dnes. Pokračovat můžete zítra i pozítří. Jakmile se však dopustíte jediné chyby, začnete to psát znovu. Napíšete něco špatně, špatně si to spočítáte a začnete zase od začátku. Je vám to jasné?" ptal se ho Snape jízlivě.

"Jistě, pane," odpověděl mu Harry s pohledem upřeným na stůl před sebou.

"Pište si, že si to spočítám. Přesně větu po větě."

"Umíte počítat do tisíce jen po jedné?" vylítlo z Harryho dřív, než se stihl zastavit. Snape se k němu sklonil, jejich obličeje od sebe dělilo pár milimetrů. Harry měl co dělat, aby se neotřásl.

"Dva tisíce vět, Pottere. Ještě jedna taková poznámka a budou to tři tisíce," oznámil mu ledově. Pak se od něj odtáhl a šel se posadit za svůj stůl. Na Harryho se už ani nepodíval.

Harry chvíli zíral na prázdný pergamen před sebou, než se konečně odhodlal k tomu, aby začal. Snažil se to mít za sebou co nejrychleji. Asi by nemělo smysl nějak ten trest bojkotovat, i když to byl úplně idiotskej trest, při kterým si Snape zase dokazoval svou nadřazenost a jemu, že je nikdo... Ale až se Harry nechá zabít, to bude Snapeovi dobrej. Taky jeho krk mu přece zachrání! Bude si toho vůbec trochu vážit? Harry na okamžik vzhlédl a podíval se na něj. No... to těžko. Zase sklopil hlavu ke stolu a pokračoval dál.

Jsem pouze student a profesor je má autorita.

Jsem pouze student a profesor je má autorita.

Jsem pouze student a profesor je má autorita.

Bylo jednodušší představovat si jako autoritu třeba profesorku McGonagallovou, a ne Snapea. O něm by napsal nejraději něco úplně jiného. Třeba...

Jsem pouze student a profesor Snape je idiot.

Jsem pouze student a profesor Snape je idiot.

Jsem pouze student a profesor Snape je idiot.

Sakra. On to napsal.

Byl to už asi čtvrtý pergamen, poslední věta číslo 132. Co teď? Rychle ty věty zaškrtal, protože to kdyby si Snape přečetl, tak by ho opravdu zabil, a... to byl úkol někoho jiného, že? Jenže zběsilé škrtání Snape asi zaslechl, protože už se tyčil nad ním.

"Říkal jsem bez chyb, Pottere!" ozval se nad ním jeho rozčílený hlas. "To je vaše mozková kapacita tak malá, že si ani nedokáže zapamatovat jednu obyčejnou větu?"

"Můj mozek se zabývá důležitějšími věcmi, než tupým opisováním," nevydržel Harry už to Snapeovo nekonečné urážení. Snape vzal beze slova všechny jeho popsané pergameny a před Harryho očima je roztrhl.

"Je mi úplně jasné, čím se zabývá váš mozek, Pottere. Ten váš famfrpál... Možná byste si měl zvyknout, že ne pokaždé se dá vyhrát," odfrkl si a vrátil se zase zpět ke stolu. "Začnete od začátku." Jenže tentokrát už se Harry přimět nedokázal. Ruka se mu třásla. Co on si o sobě myslel?! Co si to dovoloval?!

"Máte ze sebe radost?" vydechl Harry, ve kterém se hromadil všechen jeho vztek. Vztek, který měl na celý svět.

"Pottere," oslovil ho Snape nebezpečně. "Něco jsem vám o těch poznámkách říkal-"

"Nemusíte mít strach, už vás s nimi nebudu otravovat dlouho, ale to vy víte přece taky," vyhrkl Harry rozhořčeně. Snapeovo obočí vylétlo vzhůru.

"Právě naopak. Vaše přítomnost mě bude zjevně otravovat ještě hodně dlouho. Tři tisíce vět."

"Vy... Vy..." Harry hledal správná slova, kterými by ho nazval.

"Dávejte si pozor na to, co chcete říct, Pottere," upozornil ho tichým, výhružným hlasem Snape.

"A co uděláte? Dáte mi čtyři tisíce vět? Pět tisíc? Deset? Myslíte si, že mě to zajímá? Seberete mi body? No tak si poslužte! Co takhle tresty do konce školního roku? Pardon, to už asi nepůjde!" vpálil mu Harry vytočeně. Snapeova tvář zbělala zlostí.

"Nevidím důvod, proč by to nešlo. Vy s vaším chováním k tomu nebudete mít daleko, Pottere-"

"Vy jste takovej pokrytec!" zakřičel na něj Harry.

"A o tom přesně mluvím, vy jeden nevychovanej, rozmazlenej kluku-"

Harry vstal od stolu a dal se na odchod.

"Váš trest ještě neskončil!" volal za ním Snape.

"Pro mě ano," odpověděl mu Harry, který se teď třásl celý. Natahoval se po klice.

"Vy nemáte co rozhodovat o konci svého trestu, Pottere!"

"A co uděláte? Necháte mě vyloučit!?" otočil se na něj Harry. Snape stál už za ním.

"Za neustálé porušování Školního řádu-"

"Mně je ten váš Školní řád ukradenej, chápete to?" vpálil mu Harry. "A vaše tresty taky. Jestli vám to udělá dobře, můžete si na mě jít klidně zase stěžovat. Profesorce McGonagallové, mýmu tátotvi nebo klidně Brumbálovi, to mi je úplně fuk!"

"Právě jste Nebelvír připravil o sto bodů, Pottere. Vaši spolužáci vám jistě poděkují-" Harry na něj zůstal zkoprněle zírat. Opravdu mu za tohle všechno vzal jenom pitomé body? Snape vypadal spokojeně, asi si myslel, že ho dostal, ale to se pletl. Harry se začal potichu smát. Snapeovy rty se stiskly do úzké linky. "Připadá vám to vtipné?"

"A víte, že už ano?" odpověděl. "A taky absurdní. Ale pokud vás to baví, tak prosím," pokrčil Harry rameny.

"Okamžitě se posaďte zpátky, Pottere, a pokračujte ve svém trestu!" ukazoval Snape ke stolu, od něhož Harry před chvílí vstal. Harry už chtěl odseknout, že odchází, když ho napadlo něco lepšího. Vrátil se ke stolu a popadl pero. Snape podle jeho překvapeného výrazu asi takovou reakci neočekával, ale za okamžik se vzpamatoval a vrátil se ke svému stolu. "Pište!" přikázal mu, přičemž Harry se tedy sklonil k pergamenu a dal se do psaní.

Nevěděl, jak dlouho psal, v kabinetu už od té doby nepadlo jediné slovo, ozývalo se jen škrábání hrotů o pergameny, a proto když se Snape ozval s tím, že to pro dnešek stačí, Harry vstal a šel mu předat svůj výtvor. Těšil se na Snapeovu reakci. A také, že hned přišla. Když mu Harry podal tři popsané listy, Snape ztuhl a bylo jasně zřetelné, jak jím cloumá vztek. Už podruhé ten večer se dal Snape do trhání. Asi se mu Harryho věty "Stupidní tresty jsou zbytečnou ztrátou času" nelíbily.

"Však vás ten humor brzy přejde, Pottere," řekl mu tichým, nebezpečným hlasem Snape.

"Já vím. Tak proč se ještě nepobavit," odpověděl mu Harry, vrátil se ke stolu, hodil si brašnu přes rameno a teď už se definitivně odebral pryč. "Na shledanou, pane," řekl mu ještě ve dveřích s nepřeslechnutelným sarkasmem v hlase. Snape mu na to neřekl ani slovo. Škoda. Harryho to právě začalo bavit. Ale... zase ne tolik, že by měl snad chuť si dnešek někdy zopakovat. Takže bude muset dojít na to, k čemu se odhodlával snad od chvíle, co se to dozvěděl. A udělá to hned zítra. Na další trest ke Snapeovi ho už nikdo nedostane.

*****

Když se Harry druhý den ráno vydal na snídani, Hermiona vyjekla šokem. To když procházeli kolem hodin s kolejními body.

"Sto bodů?! Někdo připravil Nebelvír o sto bodů?!"

"Ty naděláš kvůli bodům," odfrkl Harry a pokračoval dál do Velké síně. Hermiona ho však velmi rychle dohnala.

"Něco o tom víš?" zeptala se ho přísným tónem.

"Jo. Nepohodl jsem se se Snapem," odpověděl, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.

"Zase?" ozval se Ron. Nezněl, že by ho to překvapilo.

"Vždyť ho znáš," pokrčil rameny Harry.

"Ale sto bodů… to je fakt dost-"

"Měl horší náladu než obvykle."

"Anebo ty," poznamenala Hermiona. "Tento týden ti sebral snad už přes dvě stě bodů. Nemůžeš se aspoň trochu kontrolovat?" Harry jí neodpověděl. Co měl taky? Těžko se teď mohl kontrolovat… Po vstupu do Velké síně se jako vždy hned podíval k učitelskému stolu. Brumbál tam nebyl. A… ani Snape. Možná to tak bylo lepší.

Jakmile si sedli ke stolu, Harrymu neušlo, že je někteří jejich spolužáci dost nelibě pozorují. Nejspíš počítali s tím, že s úbytkem bodů mají něco společného. Nebylo by to poprvé. A... nemýlili se. Ale Harrymu to bylo jedno. Nějaké body mu vážně byly ukradené. Kolem zuřila válka, Voldemort zabíjel nevinné lidi, ale všem šlo jenom o body!

Chvilku po začátku snídaně se ke stolům snesly sovy. Hedvika mu nesla psaní. Asi se to dalo čekat. Trochu se bál, jestli se táta neobjeví v Bradavicích osobně. Naštvalo ho to? Že nechal nitrobrany? Sám ale musel vědět, že je to naprosto zbytečné. Alespoň pro Harryho.

Překvapilo ho však, když nahlédl do dopisu a zjistil, že se táta na nitrobranu vůbec neptal. Spíš to bylo psaní obecné povahy. Jak se mu daří? Jestli je všechno v pořádku? Co ve škole? Co tréninky? U nich nic nového…

Že by jen vyzvídal? Možná čekal, že mu o tom Harry poví sám. Taky proto se ho na konci dopisu ptal, kdy bude mít čas, aby se zase viděli. No… to těžko říct. Harry schoval dopis do obálky a hodil ji mezi učení. S odpovědí spěchat nemusel. Aspoň bude jeho výmluva, že teď nemá vůbec čas, o to věrohodnější.

"Špatné zprávy?" vyrušila ho z jeho úvah Hermiona. Harry k ní vzhlédl.

"Ale ne. Všechno v pořádku." Pak se konečně odhodlal. "Musím si jít něco zařídit. Asi se… zpozdím na dějiny čar a kouzel-"

"Nepůjdeš na vyučování?" zděsila se Hermiona.

"Jako by si toho snad Binns všiml," ušklíbl se Ron. Pak se ale s vážnou tváří podíval na Harryho. "Nechceš, abych šel s tebou?"

"Ne, musím jít sám," zamítl to okamžitě Harry.

"Ale-"

"Ne, Rone. Díky, ale… pak vám to povím," zalhal, aby se jich zbavil. A za chvilku se rovnou zvedl a šel tam. Do ředitelny.



Heslo nefungovalo. Brumbál změnil heslo, ale Harrymu to neřekl. Hlavně že chtěl, aby za ním mohl kdykoliv přijít! Začal proto zkoušet, co ho napadlo.

"Čokoládové žabky! Citrónové bonbóny! Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak! Kyselé-"

Harry o krok ustoupil, když se náhle chrliče rozestoupily. Neučinily tak však kvůli němu. Někdo z ředitelny vycházel. Proč on musel mít takovou smůlu! Co komu udělal?

"Co tu chcete, Pottere?" zeptal se ho Snape. Na okamžik vypadal zaskočeně, že ho tam vidí, ale hned zase nasadil ten svůj znechucený výraz.

"Jdu za panem ředitelem," udělal Harry krok vpřed. Rychle byl však Snapem zastaven. Jeho ruka mu nedovolila pokračovat.

"Ne, to nejdete," oznámil mu ledovým hlasem.

"Vás jsem se na to neptal," odvrátil se od něj Harry a znovu se ho snažil obejít. Bezúspěšně.

"Říkal jsem vám, Pottere, že vy nikam nejdete!" zvýšil Snape hlas.

"Můžete mi dát už konečně pokoj!" zvýšil ho i Harry. Měl Snapea právě dost.

"Co máte teď za hodinu?" zeptal se ho Snape, absolutně nereagujíc na jeho poznámku.

"Já chci mluvit s ředitelem!" zakřičel Harry.

"Pokud jde o věc Řádu, můžete informovat jakéhokoliv jeho člena. Například mě."

"Uhněte mi z cesty," řekl mu Harry tím nejnenávistnějším tónem, který ze sebe dostal.

"Harry?" ozval se ze schodů známý tichý hlas. Snape ztuhl. A Harry také. To když se podíval nahoru...
 

37. kapitola

17. července 2020 v 17:25 | Pekrymo |  Sejdeme se v příštím světě
Harry stál v tátově bývalém pokoji v Bradavicích a cítil, jak se mu podlamují nohy. Těžce dopadl do nejbližšího křesla a přerývavě oddychoval. Dárek zabalený v papíře odhodil na stůl. Rukama se chytil opěrek a s vytřeštěnýma očima zíral do prázdna před sebou. Nemohl tomu uvěřit. Tohle musel být jen špatný žert. Alespoň si to tedy snažil nalhávat, i když celkem zbytečně. Slyšel velmi jasně frustraci v tátově hlase. Když říkal, že z něj ten kousek Voldemortovy duše dostat nemohou. Nebyla tu pro něj žádná šance...

Takže takhle to má skončit? To on musí zemřít Voldemortovou rukou, aby mohl být Voldemort poražen? Všechny ty předešlé střety, kdy se mu dařilo svému nepříteli uniknout, jen a pouze oddalovaly nepopiratelnou skutečnost. Musí zemřít. Zemřít. Brzy. Harry zavřel oči, aby zahnal slzy, které se mu draly ven. Věděl, že se to může stát, byl realista, ale nikdy si to doopravdy nepřipouštěl. Vždycky tu byla nějaká naděje a k té se upínal. Že to prostě nějak dopadne. Že Brumbál něco vymyslí. Že bude mít možná štěstí... Obrovskou kupu štěstí! Ale teď se už k ničemu upínat nemůže. Musí se podívat pravdě do očí. Žádné štěstí na něj nečekalo. On tuhle válku přežít nemá. Žije jen proto, aby umřel pro "správnou věc".

Ovšem, každého to čeká, to jen Voldemort se snaží tento odvěký cyklus narušit... Ale Harry nepředpokládal, že by to mělo přijít tak brzy. Teď, když konečně zase začal žít, tak jak si vždy přál. Měl tátu, měl domov, měl Siriuse, Remuse, své přátele - měl všechno. A teď by měl zase o všechno přijít? Všechno ztratit? Ne, že by tu ztrátu nějak pociťoval, když bude mrtvý, i když pro ně... pro tátu... Harry si nedokázal představit, co to s tátou udělá... Co to říkal? Že ho vezme z Bradavic, až Brumbál zemře?

Harry vydechl a schoval si na chvíli obličej do dlaní. Před svým osudem se asi schovávat nemůže, ale před ostatními teď ano. Třesoucí se ruce spustil pomalu dolů a zapřel je o kolena. Předklonil se, hlavu svěšenou k zemi. Brumbál umíral. Nejspíš už to podle těch řečí, které zaslechl, nemělo mít dlouhého trvání. Tahle informace ho naprosto šokovala. Nikdy nepředpokládal, že by měl Brumbál odejít tak brzy. Teď, když válka propukla nanovo. Harry si vůbec nedokázal představit, co se stane se školou. Táta nejspíš ano, když ho odsud chtěl hned odvést, a to nevěstilo nic dobrého. Měla by pak snad přijít "jeho chvíle"? Kdo to věděl? Brumbál? Snape?

Harry znovu vypustil zadržovaný dech, až se mu z krku vydralo tiché zasténání. Zatnul ruce v pěst a praštil jimi do opěrek křesla. Nepomohlo to. Ani když to zopakoval podruhé. Nakonec vytáhl nohy nahoru na křeslo, objal je rukama a přitáhl si kolena k tělu. Z očí se mu spustilo několik slz. Čelo opřel o kolena, jako by snad chtěl své slzy před světem skrýt, ale to bylo jediné, co mohl. V tichosti tu trpět a smiřovat se s tím, co se má stát, schovaný přede všemi. Smiřovat se s tím, že Brumbál o všem věděl. Že mu dával plané naděje a přitom věděl, že žádné nemá. A že to věděl i Snape. A přesto mu dělal dál ze života peklo - proč, když mu ho zbývalo tak málo? Harry netušil kolik, ale předpokládal, že ne mnoho. Možná tolik, kolik Brumbálovi? Najednou to v něm prasklo a všechno jeho snažení vzalo za své. Slzy se mu naplno spustily z očí a jemu bylo, jako by měl umřít ještě dnes. Zatímco stále pevně držel ruce omotané kolem svých nohou, začal si v hlavě přehrávat, co už nejspíš nestihne.

Už se asi nestihne vrátit domů. S tátou si nikdy nezalétá na koštěti, na to se těšil... A neoslaví své šestnácté narozeniny. Neuvidí jejich domácí skřítky. Už nikdy nebude spát ve své posteli. Neuvidí Doupě, tam to měl taky moc rád. A asi ani Weasleyovi. Nestane se bystrozorem. Nebude moci tátovi říct, že ty přijímací testy byly mnohem těžší, než mu tvrdil. Už se ani nestihne stát kapitánem jejich famfrpálového družstva, přitom táta se na to tak těšil. Tvrdil mu, že McGonagallová ho jím určitě udělá. Tak... už asi ne... A určitě toho bylo ještě spoustu, co měl v plánu, předpokládal, že jeho život bude delší, ale... možná svou smrtí získá víc času pro ostatní. Ne že by to pro něj teď bylo útěchou, taky chtěl žít. Chtěl. Moc. Ale... ne takhle.

Protože i kdyby měl mít toho času víc, nebyl si teď jistý, zda by o něj stál. Jak dlouho s tím mohl žít? Jak dlouho to mohl vydržet? Už teď mu bylo tak strašně, že vůbec netušil, jak se bude moci vrátit do věže a předstírat, že se nic neděje. To bylo úplně šílené. Jak se bude moct přetvařovat? Před Ronem a Hermionou? Tohle jim nemůže říct. Nikomu to nemůže říct. Že má v sobě kus Voldemortovy duše... Jen na to znovu pomyslel, udělalo se mu zle. Možná by bylo nejlepší, kdyby to mohl mít za sebou co nejrychleji. Protože teď už na to nikdy myslet nepřestane. Bude ho to provázet až do konce. Že je uvnitř něj kus jeho. Voldemorta. A že dokud on dýchá, Voldemorta nikdo neporazí. Dokud on bude žít, Voldemort dál bude vraždit a ničit kouzelnický svět.

Na druhou stranu - táta si myslel, že jeho smrt ničemu nepomůže (nebo si to aspoň chtěl myslet). Pokud chápal dobře, tak i Naginy je Voldemortovým viteálem. Taky v sobě má kus Voldemortovy duše, proto se Harry dokáže spojit i s ní - konečně to dávalo smysl. Takže ta musí zemřít taky. A pak už bude zbývat jen Voldemort. Kdo ale zabije jeho, když tu Brumbál nebude? Harry zavřel oči. To už by neměla být jeho starost. On snad udělá dost, ne? Proč by se měl trápit ještě tím, co bude "potom". Ale samozřejmě se tím trápil.

Co bude s tátou? Možná... by tu neměl zůstávat. Měl by se vrátit. Zapomenout na něj. Harry vůbec nechápal, proč mu Brumbál dovolil tu zůstat, když věděl, že spolu nikdy nebudou moci být. Ne doopravdy. Zbytečně je to bude jen víc bolet. Oba. Tátu i jeho. Harry si neuměl představit, že by se měl s tátou zase rozloučit... A táta si tu možnost nejspíš nepřipouštěl vůbec. Proto ho odsud chtěl vzít pryč. Protože věděl, jaký osud tu Harryho čeká. A Harrymu bylo jasné, že táta by nikdy nedovolil, aby se v této válce obětoval. Vždyť to sám před chvílí řekl...

Co má dělat? Vůbec netušil, co má dělat! Komu může věřit? Komu by to mohl svěřit a říct, že má strach. Z toho, co bude... Rudým rukávem dresu, který měl stále na sobě, si otřel vlhký obličej. Zavřel oči a snažil se zastavit slzy, které se mu již o něco pomaleji, i když stále, spouštěly z očí. Svět kolem něj byl rozostřený a možná to tak bylo lepší. Nejraději by ho už neviděl vůbec. Připadal si tak strašně sám. Teď by tu chtěl mít tátu, aby ho objal a řekl mu, že bude všechno dobré. Že on bude s ním. Že nic zlého se nestane. Že nemusí mít strach. Ale nikdo ho utěšit nemohl. Protože nikdo nemohl vědět, že on to ví. Chtěli by ho zastavit. Ale - co chtěl on? Možná by chtěl, aby ho někdo zastavil...

Vstal a snažil se uvažovat vyrovnaně. Znovu si otřel obličej a pak si nasadil brýle. Pohled mu zalétl k zabalené knize na stolku. Měl by jít na vzduch. Potřeboval na vzduch. Provětrat hlavu. Trochu se dát dohromady. Sice měl pocit, jako by nohy nebyly jeho, ale po pár krocích se už cítil jistější. Schovaný pod neviditelným pláštěm se vydal do sovince.

Bylo pozdní odpoledne a vzhledem k jarnímu počasí, které se na konci března začalo pomalu ozývat, narazil na spousty studentů. V sovinci však nebyl nikdo. Naštěstí.

Neviditelný plášť z něj sklouzl a on položil třpytivou tenkou látku na zídku vedle Hedviky. Našel ji hned, jakmile tam vstoupil. Sněhově bílou sovu tu nikdo jiný neměl. Stál naproti Hedvice a díval se do jejích přátelských očích. Pohladil ji po hlavě, přičemž ona ho přitom jemně klovla do prstu. Zdravila ho. Asi byla ráda, že ho vidí. Bude chybět i jí? Kdo se o Hedviku postará, až on tu nebude? Možná...

"Harry!" uslyšel za sebou hluboký hlas, který důvěrně znal.

"Hagride," pootočil hlavu kousek k němu, letmo se na něj podíval, ale poté se rychle obrátil zpět k Hedvice. "Tohle dones tátovi," zašeptal jí u hlavy, připevnil jí balíček k noze a se zahoukáním se sova vznesla do vzduchu a odletěla pryč. Zrovna v ten okamžik k němu došel Hagrid.

"Přinesl sem zpět Treviho," ukázal na malou hnědou sovu na své ruce. "Měl něco s křídlem, tak sem ho měl chvíli u sebe, aby se dal do kupy." Pak postavil sovu na bidílko po Hedvice a jeho pohled zalétl k Harryho plášti položeném kousek vedle. "Snad se tu neschováváš," podíval se na něj zkoumavě Hagrid. Dřív, než Harry stačil odpovědět, ale Hagrid pokračoval. "Z tý dnešní prohry si nic nedělej, Harry. Dějou se horší věci než jeden nepovedenej zápas." To určitě děly...

"Jsem v pohodě," zalhal Harry.

"Moc tak teda nezníš," zakroutil Hagrid hlavou. "Vypadáš smutně," zkonstatoval, co muselo být očividné.

"Zítra to bude lepší," snažil se ho přesvědčit Harry, ale sám dobře věděl, že zítra mu líp určitě nebude. Ani pozítří. Ano popozítří. Ani za týden. Měl pocit, že jemu už dobře nebude nikdy. Už pořád bude jen čekat na tu chvíli, kdy... Otřásl se. "Musím jít-"

"Nechceš se stavit na čaj? Zahřál by tě. Mám dobrej, heřmánkovej-"

"Radši ne-"

"Ale nepovídej, vidim, že ti není dobře. Pojď," poplácal ho Hagrid po zádech. Chtěl být sám, ale možná by neměl... "Klidně si vem na sebe ten plášť, jestli nechceš, aby tě někdo viděl."

Tak nakonec šel. Doufal, že s Hagridem přijde na jiné myšlenky, ale měl pocit, že s každým dalším Hagridovým slovem se mu jeho úděl připomínal pořád víc a víc. Když před něj pak Hagrid postavil obří hrnek s čajem, z nějž se linula nezaměnitelná vůně heřmánku a medu, položil na něj své ruce, aby se trochu ohřál. Ani si neuvědomil, že mu byla taková zima.

"Jestli vono na tebe něco neleze, viď? Dneska si neměl svůj den. Tohle období je zrádný. Vypadá, že je hezky, ale pořád je pěkná zima. Možná ses jenom nachladil. Seš dost bledej, víš to?" prohlížel si ho Hagrid zkoumavě a pak raději přihodil pár polínek do krbu.

"Asi máš pravdu," připustil Harry. Nechtěl tvrdit, že se cítí dobře, když se tak necítil. Možná by to mohla být dobrá výmluva pro to, aby nemusel několik dnů vylézt ze věže. Což nechtěl...

"Tak si skoč za madam Pomfreyovou, něco ti dá, a hned se budeš cejtit líp!"

Tohle ale žádný lektvar napravit nedokázal.

"Skočím..." Hagrid na chvilku zaváhal, jako by chtěl něco říct, ale zase si to rozmyslel. Pak to ale nevydržel a posadil se naproti němu.

"Víš, Harry, chtěl sem se tě na něco zeptat. A... něco ti říct, vlastně sem to zatím řek jenom Brumbálovi, když sem se vrátil z tý výpravy," trhl hlavou někam za sebe. "Ale jestli se necejtíš dobře-"

"Co mi chceš říct? Něco o obrech? Přidali se nakonec k Voldemortovi?" zeptal se Harry zděšeně. Hagrid si odfrkl a mávl rukou.

"Ale vo tom vůbec. To se netýká vobrů. Týká se to mě a... Olympy," dodal poněkud nejistě a Harry si začal všímat toho, že Hagrid ve tvářích tak trochu zčervenal.

"A-ha," zmohl se Harry na jediné. Hagrid se k němu nahnul přes stůl, široce se usmál a řekl:

"Požádal sem Olympu o ruku. Budeme se brát." Harrymu se rozšířily zorničky. Čekal cokoliv, ale tohle ne.

"Budete se brát?" opakoval po něm dutě.

"Jasně, že jo! Souhlasila!" Harry zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval, a pokusil se o úsměv.

"Tak to vám... moc gratuluju," natáhl k němu přes stůl ruku a chtěl Hagridovi upřímně poblahopřát. Jenže ten ho podruhé během jedné minuty vyvedl z míry.

"Chtěl sem se tě zeptat, jestli bys mi nešel za svědka!" řekl mu Hagrid, když drtil jeho ruku.

"Za svědka?" opakoval udiveně Harry. "Já?"

"No jasně, že ty! Kdo jinej taky?" Pak se zamyslel. "Vlastně jsem chvíli přemejšlel i o Brumbálovi, ale nechci ho vobtěžovat, už pro mě udělal až dost. A chci, abys mi to vodsvědčil ty. Jestli teda ty chceš..." podíval se na něj Hagrid na chvilku vážně, jako by se bál, že ho Harry odmítne.

"No... to... je pro mě čest. Rád... ti půjdu za svědka," vysoukal ze sebe zaraženě Harry. Co jiného mu taky zbývalo. Přece nemohl Hagrida odmítnout. "A kdy se má ta svatba konat?"

"Až v létě, vo prázdninách. Bude to tady, to tě sem určitě Brumbál pustí. A taky Rona a Hermionu! Musim je taky pozvat!" Harrymu došla slova, proto jen přikyvoval. Právě si však podvědomě připsal na svůj seznam další věc, kterou nejspíš nestihne. Hagridovu svatbu. To bude určitě skvělá událost. Mohla by tedy být. Ron nebo Hermiona to za něj určitě vezmou. Cítil, že mu v krku uvízl silný knedlík.

"Taky tě to dojalo, viď," poplácal ho Hagrid s úsměvem po ruce a samotnému se mu v očích leskly slzy.

"Je to skvělý, mám za tebe radost," přemohl se Harry. Chopil se čaje a zhluboka se napil. Musel se dát dohromady!

"Chtěl bych, aby u toho byl i Dráp." Harry se zakuckal. Hrnek s čajem položil s kašláním zpět na stůl. Tak to i kdyby pořád žil, by ho táta na tu svatbu nepustil...

"A Brumbál o tom ví?" nemohl se nezeptat Harry.

"Ještě ne. Ale... von by nikomu nic neudělal. Brumbál mu to v lese udělal moc hezký, měl bys se mnou za nim zase někdá zajít, je vo dost klidnější-"

"On je pořád v Zapovězeném lese?" vytřeštil Harry oči.

"A kde jinde by byl?" zamračil se Hagrid. "Brumbál něco řikal o obří kolonii, ale to vono by pro Drápa nebylo. Teda zatím. Je ještě moc malej. Tak jsem se s Brumbálem dohodl, že ještě chvilku si ho tady vohlídám. Neboj. To von to Brumbál zabezpečil!" ujišťoval Harryho Hagrid. Teď si uvědomil, že o Drápa se taky nepostará, pokud by se něco Hagridovi stalo, i když mu to slíbil. Samozřejmě tajně doufal, že na plnění tohoto slibu nikdy nedojde, ale teď by se snad i rád kamarádil s negramotným obrem, než aby...

"Bude to určitě skvělá svatba," snažil se Hagrida povzbudit Harry, když se smutkem v očích vzpomínal na svého bratra. Hagridova tvář se v tu ránu rozzářila.

"Viď že jo!"

I tohle byl důvod, kvůli němuž Harry věděl, že musí svůj osud naplnit. Jen proto, aby on mohl žít, přece nezničí život všem ostatním. A Voldemort by jim ho ničil...

*****

Do věže dorazil se stmíváním. Večeři vynechal. Ještě byl plný z Grimmauldova náměstí a jídlo bylo stejně to poslední, na co mohl myslet. Potají se proplížil do pokoje, když byli ostatní na večeři. Krabice s dortem na Ronově nočním stolku byla otevřená. Takže jeho přátelé věděli, že tu už byl. Tím líp, aspoň si o něj nebudou dělat starosti. Dnes už ale neměl na nikoho náladu. Nechtěl nikoho vidět, ani Rona s Hermionou. Po rychlé sprše se zavrtal do postele a zatáhl kolem sebe těžké vínové závěsy. Věděl, že usnout bude asi nemožné, ale aspoň mu dají ostatní pokoj...

Nevěděl, jestli spal, měl pocit, že snad ani ne, ale jedním si byl jistý. Druhý den ráno mu líp opravdu nebylo. Celou noc nad tím přemýšlel a nemohl se té myšlenky na část Voldemortovy duše uvnitř sebe zbavit. Co kdyby nad ním převzala kontrolu? I když o to už se Voldemort pokusil a nevyšlo mu to, ale jeden nikdy nevěděl. Také vymýšlel další a další věci, které by chtěl udělat, nebo místa, která by chtěl navštívit, ale už se mu to nepodaří. Asi se tím zbytečně týral ještě víc, ale nemohl si pomoct. Prostě na to nemohl přestat myslet. Na to, kolik času mu asi ještě zbývá...

"Harry?" poodhrnul jeho závěs Ron. "Seš vzhůru?"

"Jo. Jsem."

"A... seš v pohodě?"

"Není mi dobře, Rone," pověděl mu rovnou. "Asi tu dnes zůstanu-"

"Hele, nikdo ti nic nevyčítá-"

"Cože?" zamrkal Harry nechápavě.

"No... kvůli tomu zápasu." Harry na něj úplně zapomněl.

"O to vůbec nejde, Rone. Jen se fakt necítím dobře. Včera jsem byl ještě u Hagrida."

"Byls u Hagrida?" zeptal se Ron tónem, kterým naznačoval, že jim mohl říct taky...

"Potkal jsem ho v sovinci. Asi jsem prochladl. Zůstanu dnes ležet."

I když se ho Ron ještě snažil přemlouvat, po chvíli to vzdal, ale aspoň si prosadil, že mu něco donese. O tom se s ním Harry nehádal. A když s pak jeho kamarád vracel se snídaní, nesl s sebou i dopis.

"Hedvika tě hledala, tak jsem ho pro tebe vzal," předával mu Ron bílou obálkou s jeho jménem. Písmo poznal okamžitě. Táta. Přikývl a položil dopis na noční stolek. "Nepřečteš si to?"

"Teď ne..." Rona to muselo překvapit, protože dopisy od táty četl Harry vždycky hned. A taky mu většinou hned odepisoval. Ale teď neměl energii vůbec na nic. "Ještě budu spát. Tu snídani si dám pak. Díky."

Když osaměl, dlouze vydechl. Nehybně ležel na posteli a hypnotizoval nebesa nad sebou. Cítil se prázdně. Nemohl se přinutit ani k sebemenšímu pohybu. Jen prostě ležel a zíral. Mohl by tak zůstat už napořád? Schovat se tu přede všemi. Nikomu nemuset nic vysvětlovat. Ale na co by se vymluvil? Co řekne zítra? Až bude muset na vyučování? Nebo… dneska? Vzpomněl si na to úplnou náhodou...

Nitrobrana.

Dnes večer.

Se Snapem.

Obvykle se scházeli v sobotu, ale Snape přesunul hodinu až na dnešek. Jistě to nebylo kvůli Harrymu, ale jak to sám zdůvodnil, nehodlal ztrácet svůj čas s někým, kdo bude po zápase myšlenkami úplně někde jinde. Takže se dohodli na neděli večer. Mohl by tam Harry jít? Mohl by jít vůbec někam, kde bude Snape? Snape… Sirius ho chtěl zabít. Myslel to vážně? Nebo to řekl jen tak. Jen kvůli tomu, že společně s Brumbálem plánovali jeho smrt… Jak se bude kdy moci ještě Snapeovi podívat do očí bez toho, aby mu neřekl, jak strašně ho nenávidí. I když… vlastně si nebyl úplně jistý, co k Snapeovi cítí. Byla tu vůbec nenávist? Táta říkal, že mu má Snape říct, že se musí obětovat. Ale Snape nebyl ten, kdo si něco takového vymyslel, že? To byl přece Brumbál. Ale ani jeden z nich z Harryho ten viteál neudělali, těžko jim mohl vyčítat, že hodlali pro záchranu kouzelnického světa obětovat zrovna jeho. Koneckonců - byl to jeho život proti zbytku tohoto světa. To byly jednoduché počty. Nejspíš ho k tomu ani nehodlali nutit. Jen mu… to říct. Snape mu to měl říct. Aby bylo konečné rozhodnutí pouze na něm. Ale Brumbál určitě věděl, jak se rozhodne, tím si byl Harry jistý. Tak trochu ale Harryho mrzelo, že se k tomu kroku neodvážil on sám…

Po celkem dlouhé době, kdy se dveře od pokoje několikrát otevřely a zase zavřely, se Harry natáhl pro dopis. Obvykle dopisy od táty četl s úsměvem ve tváři, ale tentokrát mu dalo dost práce vzít ho vůbec do ruky.

Drahý Harry,

velice ti děkuji za dárek, ani nevíš, jakou mi udělal radost! A taky Remusovi. Siriuse tak trochu vyděsil, ale vlastně byla zábava sledovat jeho šokovaný obličej, když Remus nahlas předčítal základní principy aerodynamiky. Asi pětkrát včera večer děkoval Merlinovi, že se narodil jako kouzelník a ne jako mudla, protože pokud prý mudlové musí rozumět něčemu takovému, aby se dokázali někam přepravit, tak to on by se asi celý život nepohnul z místa. Remus ho uklidnil, že fyzika je specifický obor, jemuž se do hloubky věnují jen někteří, a že zbytek mudlů se už jen "veze" anebo "létá". Musím však přiznat, že ani po přečtení pár prvních stránek bych se v letadle bezpečněji necítil a že košťatům nebo přenášení dám i nadále rozhodně přednost. Čtení je to ale zajímavé, Remusovi připadá dokonce fascinující a už tu padl i návrh, jestli by nestálo za to si to zkusit. Jako zaletět si někam mudlovským letadlem. Siriuse málem trefil infarkt. A mě by jistě trefil na palubě. Už zase mi Remus tu knihu vzal…

Doufám, že se kvůli té včerejší prohře už netrápíš. Příště to určitě vyjde, uvidíš! A jak jsem říkal, jsou daleko horší věci než jedna prohra ve famfrpálu… Ale pokud by ses i přesto necítil dobře, tak mám pro tebe skvělou zprávu! Včera jsme se po oslavě všichni přemístili k nám, a když už jsme byli u toho létání, s Remusem a Siriusem jsme se dohodli, že uděláme něco s těmi výškovými limity ochranných kouzel! Sirius se v nich vyzná. Už jsem ti říkal, že chvíli pracoval i pro Gringottovi? Ale Sirius je příliš nezávislý člověk na to, aby měl dlouhodobě nějakého zaměstnavatele, proto se většinu času živil na "volné noze". Ale to jsem odbočil - co jsem tím chtěl říct, je, že až přijedeš na prázdniny domů, konečně si budeme moct společně zalétat! Sirius říkal, že nám bude dělat rozhodčího, ale to ani nebude muset. Létáš mnohem líp než já…

Už aby to bylo. Chybíš mi. Včera to bylo moc fajn, už se těším, až se zase uvidíme.

Jako vždy tě pozdravují Loty, Koty a Muf.

Mám tě rád.

S láskou táta

Harry složil dopis a zasunul ho pod polštář. Pak se do něj zabořil obličejem. Bude se cítit tak zle už pořád? Vůbec si nedokázal představit, jak se bude před tátou ovládat. Jak se bude chovat, až ho příště uvidí? Možná by se s ním teď chvíli raději vidět neměl. Ještě by si táta dělal starosti, protože by si určitě všiml, že něco není v pořádku… A stejně - možná by si měl začít zvykat na to, že tu pro něj vždycky nebude...

*****

V pondělí ráno se Harry překonal a nakonec vstal. Večer se u něj stavila i Hermiona, chtěla vědět, co mu je, ale stejně jako Ronovi i jí řekl, že na něj něco leze. Ale než aby musel na ošetřovnu, kde by si ho madam Pomfreyová určitě chtěla nechat, se raději rozhodl přemoct a vstát. Asi se tu nemůže schovávat navždy, i když to znělo celkem lákavě. A možná přijde na jiné myšlenky. Zjistil, že čekat na smrt v posteli není asi ten nejlepší způsob, jak strávit poslední dny, týdny nebo měsíce života… A navíc byl taky zvědavý, jestli náhodou neuvidí Brumbála. Docela ho zajímalo, jak na tom je. Nějak si odvodil, že Brumbálův zdravotní stav je tak trochu měřítkem délky života i pro něj…

Jenže na snídani Brumbál nebyl. Nic překvapivého. Zato tam byl ale Snape. Harry si při vstupu do Velké síně všiml, že na něj nepřátelsky zahlíží. Harry si ho dál nevšímal. Věděl dobře, proč je Snape tak nakrknutej, a jen v něm při pohledu na něj zbytečně narůstal vztek.

"Měli bychom si dnes odpoledne sednout a podívat se na ty Dějiny, co jsme včera zameškali," navrhla u snídaně Hermiona. Ne, že by učení bylo tím, co Harryho zrovna zajímalo. Na co by se měl trápit učením, když možná NKÚ stejně ani skládat nebude? A pokud ano, stejně mu jeho výsledky k ničemu nebudou. Taková zbytečná ztráta času! Neměl by ten čas využít nějak užitečněji? Třeba zase zalézt do postele a přemýšlet nad tím, proč je k někomu osud tak nespravedlivý? Nejspíš by se měl přestat už litovat...

"Hmm," zamručel Ron. Asi ani jeho myšlenka na učení příliš nelákala.

"A BA - bude dnes, nebo zítra, Harry?" obrátila se teď Hermiona přímo na něj. Harry na ní němě zíral. Brumbálova armáda… K čemu? "Jestli se tedy na to cítíš," dodala trochu nejistě.

"Asi ne. Dám všem vědět, až bude další schůzka." Což byla tak trochu lež, protože v tuto chvíli Harry neplánoval, že by se nějaká měla konat. Ale možná to tak cítil jen teď. Možná to za pár dnů přejde. Se vším se smíří a bude zase líp. Ale… dnes to zatím nebude. Rozhodně ne po následující hodině obrany proti černé magii.

*****

"Pottere!" zavolal si ho k sobě Snape po hodině, která byla naprostou katastrofou. Harryho včerejší neomluvenou neúčast na hodině Nitrobrany mu dal pořádně sežrat. Ale Harrymu to bylo absolutně jedno. Možná že právě jeho lhostejnost, díky níž přišel Nebelvír asi o padesát bodů, Snapea vytáčela ještě víc.

"Ano, pane?" zastavil se Harry před jeho stolem. Učebna se pomalu vyprazdňovala, ale když Snape vrhl na opozdilce svůj nejhorší pohled, vyprázdnila se okamžitě. Za posledním studentem Snape mávl hůlkou a dveře od učebny se zavřely.

"Je vám snad jasné, proč jsem si vás zavolal, Pottere?" zeptal se ho nebezpečným hlasem. Harry se díval někam mimo něj.

"Předpokládám, že ano. Asi… bych se vám měl omluvit," řekl odměřeným tónem Harry, čímž dal najevo, že o něco takového nemá pražádný zájem.

"Asi?" zopakoval po něm Snape nevěřícně.

"Omlouvám se. Už se to nestane, pane." Upřímnost z jeho omluvy úplně čišela...

"To máte, pravdu, Pottere. To nestane. Protože pokud by se ještě jednou opakovalo, že byste na naši sjednanou schůzku nedorazil a ani se neomluvil, už vám žádnou další hodinu Nitrobrany nedám!" procedil skrz křivé zuby Snape. Harry jako stroj přikývl.

"S tím si nemusíte dělat starosti, pane. Na žádnou další hodinu už nepřijdu." Snape se viditelně zarazil. Chvíli si Harryho přeměřoval pohledem a mračil se.

"Prosím?"

"Už o ty hodiny nestojím."

"Tak vy o ně už nestojíte!" zasmál se zle Snape. "Děláte si ze mě srandu, Pottere? Nebo vaše ego konečně dorostlo do rozměrů vašeho otce a myslíte si, že celý svět se před vámi posadí na zadek? Že vy se snažit nemusíte?" Harry se na Snapea poprvé podíval. Už zase v něm začala narůstat zlost.

"Teď jste to řekl naprosto přesně. Ne, nemusím." A to byla přece naprostá pravda. K čemu mu byla pitomá nitrobrana?

"Vy jeden arogantní idiote," zavrčel Snape. "Neztrácel jsem s vámi čas jen proto, abyste si jednoho dne řekl, že už vás to prostě nebaví!"

"Vaše ztráta času mě mrzí. Ale," pokračoval Harry i přesto, že se Snape nadechoval k nějaké peprné odpovědi, "byla by to nadále ztráta času pro nás oba. Ty hodiny mi nic nedávají. Předpokládám, že mé spojení s Voldemortem bude asi na… jiné bázi." Při vyslovení toho jména sebou Snape lehce trhl.

"Ovšem, vy víte všechno nejlíp, že Pottere. Zázračný chlapec, hrdina našeho světa." Harryho tvář ztvrdla.

"Vidím Voldemortovi do hlavy, ale nitrozpyt asi neovládám, že? S nitrobranou to bude to samé. Je mi k ničemu. Ty hodiny už prostě nechci," uzavřel Harry rozhodně.

"To je vaše poslední slovo?" Nebylo. Měl sto chutí mu říct něco hnusného, něco, čím by mi ublížil. Aby se Snape aspoň na chvíli cítil tak strašně jako on! Jenže někomu bez citů ublížit nejde... Asi ale mlčel příliš dlouho. "Jestli si to rozmyslíte-" V Harrym jakoby v tu chvíli všechno bouchlo.

"Já už s vámi ty pitomý hodiny nechci, chápete to!" zakřičel na něj jako smyslů zbavený. Snapeovi se překvapením rozšířily zorničky. Jeho obličej se stáhl zlostí. Harry ale neměl vůbec žádnou chuť poslouchat jeho další urážky. Nechtěl ho ani vidět! Otočil se a odcházel pryč.

"Okamžitě se vraťte!" zavrčel Snape ledovým hlasem. Harry šel pořád dál.

"Říkám vám, abyste se okamžitě vrátil a omluvil se!" zavolal na něj Snape znovu. Opět neposlechl.

"Pottere! Přikazuji vám, abyste se vrátil, jinak toho budete litovat!"

Litovat bude určitě spousty věcí, ale tohle mezi ně určitě patřit nebude.

"Připravil jste svou kolej o dalších dvacet bodů!"

Vzal za kliku, ale dveře byly zavřené. Vytáhl hůlku a dveře otevřel. Za Snapem se ani neohlédl. Ještě za sebou uslyšel něco o školním trestu, ale to už mu bylo úplně jedno. Všechno už mu bylo jedno...

36. kapitola

9. července 2020 v 23:13 | Pekrymo |  Sejdeme se v příštím světě
Je Peter Pettigrew naživu?

Nejprve to vypadalo jako špatný vtip, ale již několik nejmenovaných svědků potvrdilo, že v blízkosti Obrtlé ulice, nechvalně známém místě nacházejícím se v nedaleko hlavní kouzelnické tepny v Londýně, Příčné ulice, spatřilo před čtrnácti lety zavražděného Petera Pettigrewa. Za jeho smrt byl odsouzen Sirius Black, jenž je v současné době stále na útěku z Azkabanu. Ministerstvo tvrdí, že je masovému vrahovi odsouzenému na doživotí, který včetně Petera Pettigrewa zabil i dvanáct mudlů, na stopě. Zda je tomu skutečně tak, to si můžeme jen domýšlet, avšak zdá se, že v tomto případě je více neznámých, než se zprvu zdálo. JE skutečně možné, aby byl Peter Pettigrew stále naživu???

Jednou z indicií, která by tuto teorii mohla potvrzovat, je to, že tělo Petera Pettigrewa nebylo nikdy nalezeno. Vše, co se po něm našlo, byl jeden prst. Jak bychom si něco takového mohli ale vysvětlit? Je možné, že Peter Pettigrew svou smrt pouze předstíral? Chtěl uniknout šílenému Siriusovi Blackovi? Ale proč by se skrýval i poté, co byl Black odsouzen a zavřen na doživotí do Azkabanu? Čeho by se dál mohl bát? Pokud by ovšem nebylo vše jinak...

Po minulosti bývalých přátel ze školních let jsme pátrali tam, kde je dobře znali, a to v blízkosti Bradavické školy čar a kouzel, v Prasinkách. Naše kroky zamířili do oblíbeného podniku mladých kouzelníků, Ke třem košťatům. Madam Rosmerta, která zde zažila dobré i zlé roky, si na Blacka i Pettigrewa dobře pamatuje. "Ano, přátelili se. I když nerozlučnou dvojku tvořil s Blackem spíš James Potter, Peter do jejich party patřil také, ale tahounem určitě nebyl. Nemohla jsem uvěřit tomu, co Sirius Black udělal." Madam Rosmerta samozřejmě narážela na zradu Blacka, který Vy-víte-komu prozradil úkryt svého nejlepšího přítele, a odsoudil ho tak s jeho rodinou k smrti. Harry Potter, jak je známo, jako jediný toto vražedné běsnění přežil, a stal se tak prvním známým člověkem, který přežil smrtící kletbu. Má se však Chlapec, který přežil, Siriuse Blacka skutečně obávat? Nebo je vše úplně jinak?

Přinášíme vám exkluzivní informace, které vnesou do případu úplně nové světlo. Od našeho tajného zdroje jsme se dozvěděli, že Sirius Black je kmotrem "Vyvoleného" Harryho Pottera a že je se svým kmotřencem dokonce v kontaktu. Je možné, aby náš "Vyvolený" o úkrytu uprchlého vraha věděl? Pokud by byl však za smrt jeho rodičů Black skutečně zodpovědný, jak by něco takového mohl Harry Potter přejít? Co když jím však ve skutečnosti není? Když jsme naši teorii předložili madam Rosmertě, odpověděla bez zaváhání: "Že nebyl zrádcem Black, ale Pettigrew? Jo, tak to by asi dávalo smysl. Nikdy se mi to moc nezdálo..." A i náš tajný zdroj nám přesně to samé tvrdí. To by pak i vysvětlovalo, proč se Pettigrew celá léta skrýval. Obával se snad pomsty svého bývalého přítele? Znal Blacka tak dobře, že tušil, že se mu z nejstřeženějšího kouzelnického vězení podaří jednoho dne uprchnout? A ví Harry Pottere doopravdy, kde se Sirius Black ukrývá? Protože pokud by tomu tak opravdu bylo, asi by bylo pochopitelné, že chce svého kmotra, poslední pojítko s jeho mrtvými rodiči, krýt. Ale i pokud Black Pettigrewa skutečně nezabil, vraždu dvanácti mudlů mu již nikdo neodpáře. A tady už pro krytí příliš pochopení není...

Další podrobné informace pro vás chystáme!


Harry konsternovaně zíral na článek v Denním věštci, který jim před malou chvíli přinesla sova. Bylo to tady. On to opravdu udělal... Velkou síní se nesl tichý šepot. I když se Harry na nikoho nedíval, věděl, že ho teď pozorují všichni. Hermiona se k němu nahnula.

"Nevšímej si toho. Když se tě někdo bude ptát, prostě o to nic nevíš," šeptala mu Hermiona přes stůl.

"Pfff, tajný zdroj. Kdo to asi je?" mumlal vedle něj sedící Ron, který stejně jako Harry nespouštěl z novin zrak.

"Pettigrew osobně, to je jasné," poznamenala tiše Hermiona. Harry i Ron sotva patrně přikývli. To věděli také.

"Proč nenapsali celou pravdu?" zamračil se Harry, když si znovu četl závěr článku.

"Přece hned neodkryjí všechna esa, co mají," odpověděla mu Hermiona. "Mají téma, o kterém mohou donekonečna psát. A pokaždé přinést něco "nového". Vo-Voldemort asi nečeká, že Sirius hned poběží do Obrtlé Pettigrewa hledat."

"Takhle naivní snad není," zakroutil hlavou Harry.

"To určitě není," přitakala jeho přítelkyně. "Ale jak sám víš, Vo-Voldemort dokáže být vytrvalý. Možná si myslí, že pokud bude Siriusovi jeho křivda připomínána dostatečně dlouho, ztratí jednoho dne nervy a přijde."

"Vždyť je to jasná past," namítl tiše Harry.

"To říkáš, protože to víš. A Sirius naštěstí taky-"

"Věděl by, že to je past, i bez toho," zamračil se zase Harry. Hermiona se na něj zamyšleně dívala.

"Možná ano. Ale když si vzpomeneš na Siriuse - ne na toho, co tu je teď, ale... na starého Siriuse," mluvila pomalu a opatrně Hermiona. "Opravdu si myslíš, že by jen seděl na Ústředí, když by mu Denní věštec denně předhazoval informace o tom, co Pettigrew udělal a kde se nachází? Nebo by to riskl?" Harry věděl, že měla Hermiona pravdu. Jaké štěstí, že celý Řád věděl, že je to jen léčka. Poprvé v životě byl snad za to "spojení" s Voldemortem trochu vděčný. Teď nehrozilo, že by se táta nebo Sirius nechali strhnout touhou po pomstě, jak Voldemort očekával. Možná měl Moody pravdu - možná nebylo vůbec špatné vědět, co Voldemort plánuje...

"Harry? Ty fakt víš, kde Black je?" Harry vzhlédl a uviděl, jak na něj Seamus, Dean a polovina Nebelvíru nedočkavě civí. Tohle už bylo moc. Vstal a vydal se rychlým krokem z Velké síně pryč. Už byl skoro u dveří, když za sebou uslyšel kroky. Čekal, že to bude Ron s Hermionou, ale když lehce pootočil hlavu, aby si svou domněnku ověřil, spatřil Cho. Tvářila se ustaraně. Hermiona s Ronem stáli kousek za ní, asi nevěděli, s kým teď Harry bude chtít odejít. On to věděl vcelku jasně, ale Cho se ho chytla za ruku a vyšla s ním z Velké síně.

"Ten Věštec je děsnej," začala tichým hlasem spílat, když spolu zamířili do prázdné postranní chodby.

"Už jsem na to zvyklý," začal ji Harry uklidňovat.

"Co oni si všechno ještě nevymyslí," mračila se pořád. Harry se necítil moc dobře, když jí lhal, ale co mu zbývalo.

"Normálka," pokrčil rameny. Vtom se na něj ale Cho tázavě zadívala.

"A... to, že je Black tvůj kmotr... to... je pravda?" zeptala se ho opatrně. To popírat nemohl, určitě se brzy najdou další "tajemní" svědci, kteří to potvrdí.

"Jo, to je." Cho se překvapeně napřímila. Pak sbírala odvahu, aby se ptala dál.

"A ty... o něm opravdu nic nevíš?"

"Co bych měl vědět?" předstíral Harry nechápavého.

"Kde Black je..." Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho. Harry kontroloval chodbu, zda v ní nikdo jiný není. Byli sami.

"Nevím," odpověděl Harry po krátké pauze. Jenže to Cho nejspíš nestačilo. Možná Harry váhal až moc dlouho.

"Pokud to víš, měl bys to ohlásit-"

"Prosím?"

"Black je vrah, zabil dvanáct mudlů-"

"To přece-" Harry se zarazil. Nesměl se prozradit, dokonce ani před Cho.

"Marietta si to taky myslí." Jenže to bylo něco pro Harryho.

"Co si myslí?"

"Že bys to měl ohlásit. Nemůžeš přece krýt vraha - za to by mohli potrestat i tebe!"

"On není vrah," vyhrkl Harry dřív, než se stačil zarazit. Cho vytřeštila oči.

"Takže Věštec nelže!"

"Lže!" namítl Harry.

"Harry, ohlas to," naléhala na něj Cho.

"Není co," odsekl jí Harry.

"Ale Marietta říkala-"

"Mně je úplně jedno, co říkala tvoje pitomá kamarádka!" nevydržel už to Harry. Cho se prudce nadechla.

"No, to Grangerová ti asi poradí líp," pronesla na to Cho uštěpačně.

"A víš, že jo?" dal jí Harry za pravdu. Cho zalapala po dechu. "Hermiona má náhodou skvělý nápady!" přisadil si ještě Harry.

"Tak si jdi za tou svojí Hermionkou," vyštěkla Cho, otočila se na patě a uraženě odešla pryč. Harry stál na místě a chvíli musel jejich hádku rozdýchávat. Byl opravdu naštvaný. A částečně i na sebe - takhle hloupě se nechat unést. Ale už se stalo, a Cho to možná ani nikomu neřekne. No... možná Mariettě... Proč měl jen dojem, že byl tenhle vztah jeden velký omyl? Měl pocit, že se s Cho víc hádali, než se normálně bavili. Pořád si jen stěžovala, že na ni Harry nemá čas. A teď? Chtěla, aby udal Siriuse. Siriuse! Taková pitomost! Ne, za to mu to nestojí. Byl tohle rozchod? Nevěděl. S nikým se ještě nerozcházel. Ale doufal, že ano.

Přetrpěl celé dopolední vyučování, aby se místo oběda mohl zašít ve společence. Jistě, čekal to, ale stejně ho Denní věštce dokázal i občas rozhodit. Najednou se cítil nejistě. V jednu chvíli dokonce uvažoval, že by se zkusil spojit s Voldemortem, aby zjistil, zda neplánuje něco dalšího, ale nakonec si to rozmyslel a raději se rozhodl, že napíše tátovi. Co si o tom článku asi myslel? Hlavně ho musel minimálně tak třikrát upozornit, aby nic se Siriusem nepodnikali. Ne, že by to měli snad v úmyslu, ale Harry se cítil o něco jistěji. Ron se natáhl na pohovce vedle něj a Hermiona si naproti němu opakovala látku na příští hodinu, která měla začít zanedlouho.

"Píšeš svýmu kmotrovi?" uslyšel za zády zase Seamuse. Naštvaně se na něj otočil. Semusův pobavený úsměv zamrzl. Pár podobných poznámek od něj dnes slyšel, ale už jich měl právě dost. Možná to byla pro Seamuse legrace, ale pro něj fakt ne.

"Ne, píšu svýmu mrtvýmu tátovi," odpověděl Harry uštěpačně. Hermiona se rozkašlala. Ron se probudil a zmateně zvedl k Harrymu hlavu.

"Sorry, to byl jen vtip," podotkl zaraženě Seamus.

"Fakt? Ale tohle ne," řekl mu s kamennou tváří Harry a vrátil se zpět ke svému dopisu. Hermionina vyčítavého pohledu si nevšímal.

"Můžeš toho nechat?" uslyšel najednou říkat Nevilla. Otočil se a uviděl, že mluví k Seamusovi. "Už to není sranda." Najednou si Harry uvědomil, že Neville to ví. Viděl Siriuse na Ministerstvu. Seamus mu něco odpověděl, ale pak se s Deanem spakoval a vydali se na další hodinu. Neville mezitím došel k nim. Harry schoval dopis pro tátu pod ruku. Neville si toho všiml, ale nic neříkal.

"Neboj, já to nikomu neřeknu," pověděl mu tiše jeho kamarád.

"Díky."

"Za málo, Harry," kývl hlavou a zase od nich odešel. Nejspíš ho nechtěl rušit v psaní. On už měl ale stejně dopsáno. Třetí PS už raději vynechal. Dvě dodatečná upozornění, aby neudělali nic neuváženého, jistě stačila. A navíc tátu stejně zítra uvidí.

*****

Druhý den ráno se cítil, jako by ho někdo něčím praštil po hlavě. A ne, nemohl za to žádný sen. Vzhledem k tomu, že skoro celou noc ani oka nezamhouřil, nemělo šanci se mu vůbec něco zdát. Byl vyčerpaný, a když už by možná konečně usnul, musel vstát. To bude den... A to je čekal zápas!

Byla sobota ráno a Harry se zničeně hrabal z postele. Netušil, proč ho to tak sebralo. Vždyť věděl, že to přijde. Ale nějak to na něj zase dopadlo. Voldemort jde po jeho tátovi. A Siriusovi a Remusovi. Co když je zase ztratí? Během noci se ve vzpomínkách vracel k jeho starému Siriusovi. Tohle si nezasloužil. Bylo hrozné, co o něm Denní věštec zase psal, a přitom ten Sirius, kterého se to týkalo, byl už dávno mrtvý. Umřel jako hrdina, když bojoval se Smrtijedy, když chránil jeho, ale pro ostatní jen jen obyčejný vrah...

"Harry, co se děje?" zeptala se ho ustaraně Hermiona, když ho uviděla. Ve společenské místnosti panoval ruch, tak jako před každým zápasem. Alespoň něco dokázalo přebít "novinky" z Denního věštce.

"Nic, jen jsem nervózní," zalhal Harry. Jenže to slyšela Angelina.

"Nervózní? Proč jsi nervózní? Nemůžeš být nervózní!" začala se děsit nebelvírská kapitánka. Obvykle Harry nervózní nebýval. Byl tím nejdůležitějším hráčem, na nějž všichni spoléhali. "Jestli je to kvůli tomu včerejšku, tak se na nějaký hloupý článek vykašli! Teď před sebou máme ten nejdůležitější zápas! Když vyhrajeme, pohár už bude skoro jistě náš!" přesvědčovala ho vytrvale Angelina.

"To dáme," podpořil její slova překvapivě Ron. Byl sice bledší než obvykle, ale oproti Harrymu vypadal docela dobře.

"Jo... dáme," připojil se k nim váhavě Harry. Musel to dát. I když se cítil pod psa, dneska se na něj zase bude dívat jeho táta! A navíc má táta narozeniny! Musí vyhrát!

Hodil vše za hlavu a soustředil se jen na zápas. Nemělo smysl uvažovat nad tím, co by se mohlo tátovi nebo Siriusovi stát. Ani nad tím, že po nich jde Voldemort vlastně kvůli němu. Chce přece dostat jeho, proto to dělá. Jako by kvůli němu už neumřelo dost lidí... Už zase na to myslí! Musí s tím přestat.

Když se pak za hodinu přesouval na hřiště, odchytila ho kousek od šaten Hermiona.

"Harry, počkej. Co ti je? Jsi od rána jak vyměněný," prohlížela si ho zkoumavě.

"Prostě... mám pocit, že je všechno špatně," vydechl Harry zasmušile. "On... nikdy nepřestane, že?" vznesl nahlas otázku, která ho nepřestávala sžírat. Hermiona věděla, o kom mluví. Namísto odpovědi ho ale rychle objala.

"Jednou to skončí," řekla mu tichým hlasem. "Netrap se tím-"

"Harry?!" Hermiona ho rychle pustila a společně s Harrym se otočili za vysokým hlasem, který se ozval kousek od nich. Jako pařená tam stála Cho a přeskakovala pohledem z Harryho na Hermionu. "Chtěla jsem ti popřát hodně štěstí, ale asi jdu pozdě," pronesla uštěpačně.

"O nic nešlo," odpověděla jí Hermiona a jejímu hysterickému výrazu se zasmála. Stejně jako Harrymu, i jí přišla představa jich dvou jako páru absurdní.

"Tohle je konec!" zakřičela Cho a utekla pryč. Harry se jí nesnažil nijak zastavit. Popravdě... si oddechl.

"Harry, mrzí mě to, určitě si to ještě vyříkáte-" tvářila se teď Hermiona provinile.

"To doufám, že ne," zhrozil se Harry. Hermiona nechápavě zamrkala. "Jsem rád, vážně," ujišťoval ji. "Už dlouho to k tomu směřovalo. Teď mám... o jeden problém méně," snažil se pousmát, ale vůbec mu to nešlo. Nebylo mu to úplně jedno, Cho mu nebyla lhostejná, ale ani už k ní necítil to, co dřív. Mrzelo ho, jak to mezi nimi skončilo, ale teď... teď tu bylo něco důležitějšího.

"Musím jít hrát a vyhrát!" pronesl odhodlaně.

"Tak do toho!" ukázala mu zdvižené palce Hermiona, popřála mu ještě jednou hodně štěstí a Harry se odebral za ostatními.

*****

Atmosféra zápasu Harryho trochu povzbudila. V hledišti vlály červenozlaté vlajky, střídající se s černožlutými. Nebyl to tak vypjatý zápas jako se Zmijozelem, ale žádný zápas nebyl předem jistý, takže i když v tomto utkání platil za favority Nebelvír, pro Mrzimor nebylo nic ztraceno.

Harry se držel své osvědčené taktiky pozorovatele. Uklidnilo ho, když viděl, že jejich skóre pomalu narůstá a že vedou. Ronovi se celkem dařilo a i holkám to šlo. Při pátrání po Zlatonce však zavadil pohledem o učitelskou loži.

Brumbál na zápase nebyl. Jeho místo bylo prázdné. To už bylo opravdu divné. Harry si nepamatoval, že by na nějaký zápas Brumbál nepřišel. Najednou ho napadlo, jestli to s Brumbálem není ještě vážnější, než si myslel. Hlavou se mu honily všemožné představy, jedna horší jak druhá. Co kdyby Brumbál musel odejít z Bradavic? Co by se se školou stalo? A co s kouzelnickým světem? Nebyl Brumbál jediný kouzelník, kterého se Voldemort bál? Mohl jim být ještě dobrým Strážcem? Neměl by tátovi navrhnout, aby jím udělal někoho jiného? Pokud by na tom byl Brumbál opravdu zle, tak... Znovu se rozhlédl a teď pro změnu přemýšlel, kde je asi táta. Odkud ho sleduje? A... co vlastně sleduje? Harry úplně zapomněl, že hrají. Jakmile si uvědomil, že by měl zase začít pátrat po Zlatonce, ozval se z mrzimorské tribuny řev.

Harry rychle vyhledal mrzimorského chytače a dal se do jeho pronásledování. Nebylo pochyb o tom, že uviděl Zlatonku. A že jí byl o dost blíže než Harry. Jenže Harry měl Kulový blesk. Nasadil nejvyšší tempo, jakého bylo jeho koště schopné. Vítr mu narážel do tváře a on jako v ozvěně slyšel skandovat své jméno. Řítil se k mrzimorskému chytači neuvěřitelnou rychlostí. Náhle ji spatřil. Malou, zlatou kouli. Natáhl po ní ruku a... Jako by někdo vypnul zvuk. Na chvíli se na hřišti rozhostilo ticho, když vzápětí polovina hlediště propukla v neuvěřitelný jásot. Bohužel... Nebelvír k ní nepatřil.

"Roan Davison chytil zlatonku! Mrzimor vítězí se 190 body!"

Mrzimorští se snesly na zem a celý tým začal objímat jejich chytače. Harry se vznášel ve vzduchu a šokovaně je sledoval. Co se to stalo? Jak... se to stalo? Nechytil Zlatonku!? Jejich tým prohrál! Jak se bude moci svým spoluhráčům podívat do očí? No, tak to poslední nebyl zrovna problém. Jeho spoluhráči se k němu slétli. Dvojčata ho poplácala po zádech.

"To se někdy stane," řekl Fred.

"No jo, ale Harry na něco takového není zvyklý," ušklíbl se George, ale vůbec nevypadal, že by se na něj zlobil. Což vlastně nikdo z jejich týmu.

"To je v pohodě, kámo, ještě máme šanci na vítězství," utěšoval ho i Ron.

"Jo, jen se teď musíme modlit, že Havraspár Zmijozel porazí a my se s nimi pak budeme moct utkat o pohár," pronesla Angelina, na níž bylo zklamání nejvíc patrné. "Můžeš mi říct, na cos myslel? Byls úplně mimo," neodpustila si vůči němu však nakonec výtku.

"Hele, to se prostě stane, vždycky není posvícení," snažil se Harryho hájit Ron. Harry ale věděl, že tohle byla jeho vina.

"Angelina má pravdu, zvoral jsem to," připustil zničeně. To bylo poprvé, co nechytil Zlatonku. Jistě, jednou už prohráli, jako na potvoru také s Mrzimorem, ale tehdy přilétli na zápas mozkomorové, takže to se tak úplně nepočítalo. Ale tentokrát - to Harry totálně projel.

"Dej se do příště dohromady. Ten pohár vyhrajeme," sjela Angelina celý tým, jednoho po druhém, pohledem.

"Jasně!" souhlasili všichni a snesli se na zem, aby pogratulovali soupeřům. Když Harry podával ruku Roanovi, snažil se působit nad věcí. Jenže uvnitř pociťoval slabou závist. Takhle se teď měl radovat on. A jeho družstvo. A jeho táta, který se teď někde v hledišti určitě chytal za hlavu. Tak tenhle narozeninový dárek mu nevyšel...

"Byls dobrej," řekl Harry nováčkovi v mrzimorském týmu, který přebral místo po Cedrikovi. Byl určitě mladší než Harry, možná i o dva roky. A Harryho uznání ho muselo katapultovat až někam na měsíc, protože se začal tvářit ještě nadšeněji a třeštil na něj přitom šokovaně oči.

"Fakt? Fakt si to myslíš? Myslíš si, že sem dobrej?" nepouštěl jeho ruku, kterou mu křečovitě držel. Harry se z jeho sevření při troše použití síly nakonec vyprostil.

"Jo, jasně," přikývl ještě a rychle se z jeho dosahu vzdálil.

"Harry Potter si myslí, že sem dobrej," uslyšel ho za sebou ještě někomu říkat. Harryho panenky se protočily, zatřepal hlavou a se svým týmem se vydal do šaten. Bez nadšení, bez jásotu. S hlavami vztyčenými, ale smutkem v srdcích. Tak takhle se vždy cítili jejich soupeři, pomyslel si Harry. Dnešní den byl jedna velká katastrofa. A to ještě ani nebylo poledne! Co přijde dál? Harry doufal, že dnešek už si vybral, ale osud se bohužel rozhodl jinak...

*****

Hermiona na ně čekala u šaten. S Ronem z nich vyšli až jako poslední. Angelina k nim měla ještě krátký proslov, ve kterém Harryho ujišťovala, že mu nikdo nic nevyčítá, ale Harry se i tak cítil pod psa. Byla to jeho vina. Absolutně nesledoval hru. Jak to mohl takhle zvorat?

Pozdě ale naříkat nad rozlitým mlékem. Stalo se a on se tomu bude muset postavit čelem. A svým spolužákům v nebelvírské společenské místnosti taky. Jak to Sirius říkal? Když se nemůže slavit prohra, zapíjí se žal? To možná neznělo tak špatně… Jenže jeho cesta do věže teď nečekala. Byl s tátou domluvený, že se sejdou v tajné chodbě, kde se nacházel tátův starý pokoj a jejich spojení s Ústředím. Poprvé tam šel trochu nerad. Ne, že by nechtěl tátu vidět, ale… nechytil Zlatonku! Prohráli! Co tomu jeho táta řekne?!

Tátova reakce byla však úplně jiná, než Harry očekával.

"No tak, trochu úsměvu!" poplácal ho táta po zádech, přičemž se na něj sám upřímně usmíval. "Jedna prohra nic neznamená." Jenže Harrymu do smíchu nebylo.

"Úplně jsem to zpackal."

"Ale nezpackal - to se prostě někdy stane," mávl rukou táta. "To je holt hra. Jednou vyhraješ, podruhé prohraješ."

"Neprohrávám ve famfrpálu," pronesl Harry důrazně. Táta se usmál ještě víc.

"Ani nevíš, jak ti rozumím," chytil ho táta kolem ramen a lehce ho po nich poplácal.

"Mám hroznej den," povzdechl si Harry odevzdaně, když si najednou vzpomněl, co je vlastně za den! "Promiň, jenom si stěžuju a přitom..." podíval se Harry na tátu a konečně se na něj usmál, "všechno nejlepší, tati," řekl a krátce tátu objal. Pak se zase zatvářil utrápeně. "Tak první dárek nevyšel a druhý mám na pokoji," ušklíbl se Harry.

"To vůbec neřeš, nic mi dávat nemusíš-"

"Je to jen taková blbost," ušklíbl se znovu Harry.

"Fakt? To už zní ale docela zajímavě," mrkl na něj táta. "Pojď, zvedneme ti náladu," vykročil táta ke krbu. Harry překvapeně zamrkal.

"Někam jdeme?"

"Ano. Na Ústředí. Sirius si vzal do hlavy, že když nemá co dělat, alespoň uspořádá malou oslavu. Přitom," podíval se na něj táta vážně, "já normálně narozeniny neslavím. Kdyby mi Loty neupekla dort, ani nevím, že je mám."

"A… můžu odejít z Bradavic?" Ne, že by byl Brumbál kdovíjak ve střehu, napadlo Harryho. Ale stejně si nebyl jistý.

"Profesorka McGonagallová o tom ví. Jen se jí musíš ohlásit, až se vrátíš." To znělo dobře, možná ten den nebude zase tak špatný…

Hned po příchodu na Grimmauldovo náměstí však Harrymu na chvíli úsměv z tváře zmizel.

"Tady ho máme, šampiona!" mířil k němu Sirius s rozpaženýma rukama. Trochu se ale jeho kmotr zarazil, když si všiml, jak táta nenápadně kroutí hlavou. Jakmile si táta uvědomil, že se na něj dívá i Harry, nechal toho a zase se usmál. Harry se podíval zpátky na Siriuse.

"Prohráli jsme," zkonstatoval Harry suše. Sirius složil ruce podél těla a zamračil se. Pak se obrátil k Remusovi, stojícímu ve dveřích do jídelny.

"Ještěže jsem nevyvěsil ten transparent, měl jsi pravdu."

"Transparent?" zamrkal nechápavě Harry.

"To jsem ale nemyslel tak, že byste neměli vyhrát, Harry," pousmál se Remus. "Jen mi to připadalo příliš."

"Tak," přikývl táta, "transparenty až po výhře poháru!" Siriusovo obočí poskočilo, když se zadíval na tátu.

"Dvanácteráku, tys musel mít transparenty na každém zápase, tak co kecáš. A kdo po vítězství neskandoval tvoje jméno, nedostal příděl Ohnivé whiskey." Harry věděl, že tady přijde na jiné myšlenky. Začal se nenápadně usmívat.

"To… není pravda. Teď trochu přeháníš. Nesměj se, Harry, to vážně není pravda," snažil se ho přesvědčovat táta, když se Remus rozkašlal, což ale sloužilo jen jako maskování pro uniklé: "Ale je."

"Remusi?" podíval se na něj táta dotčeně, když se zase obrátil k němu. "Vůbec je neposlouchej, Harry. Jen jsem měl toho správného sportovního ducha. Jako ty! To máme v rodině."

"Díky Merlinovi, že Harry nepodělil i tvou blbou náladu, cos vždycky míval po prohraných zápasech," zamumlal Sirius. "S tvým tátou se pak celý týden nedalo normálně mluvit. To ty ale neděláš, že ne. Vypadáš vcelku v pohodě," prohlížel si ho teď zkoumavě Sirius. Harry pokrčil rameny.

"Nevím, ještě nikdy se mi nestalo, že bych Zlatonku nechytil."

"Hmmm," zamručel Sirius uznale a podíval se na tátu, který se teď pyšně usmíval.

"Teda jednou jo, ve třetím ročníku, ale to se na hřišti objevili mozkomorové a já omdlel-"

"To se nepočítá," zamítl jeho námitku okamžitě Sirius. "Takže první prohra. No, tak to si musíme něco dát. Protože teď ti řeknu jednu důležitou věc. Všechny poprvý stojí za hovno-"

"Siriusi!" vyjekl táta.

"Jamesi, no tak! Děláš, jako by mu bylo deset," odfrknul si lhostejně Sirius, vzal Harryho kolem ramen a dovedl ho do jídelny. Celý stůl byl pokrytý neskutečným množstvím jídla, od předkrmů přes všelijaké jednohubky až po zákusky. Stolu dominoval už nakrojený čokoládový dort s číslicí 36 uprostřed.

"Ještě jsem chtěl udělal tranpsarent pro vaši Loty, ale to by prej bylo taky příliš," řekl mu s pohledem upřeným na stůl Sirius. Pak se podíval k pití. "Tak, kdepak to máme?" rozhlížel se, když vzal do jedné ruky máslový ležák a do druhé Ohnivou whiskey. Táta za nimi si odkašlal. "Teď náš budeš sledovat?" zeptal se ho Sirius.

"Ne, jen čekám na to, co chceš udělat." Harry Siriuse raději předběhl a vzal si od něj máslový ležák dřív, než mu do něj stačil nalít ještě něco dalšího.

"Díky," usmál se Harry a šel se posadit ke stolu naproti Remusovi.

"Tak copak se stalo, že to dnes nevyšlo?" zeptal se ho Remus.

"Asi mám blbej den-"

"Na to znám dobrý lék," zareagoval okamžitě Sirius.

"Nechceme to slyšet," upozornil ho táta, který Harrymu právě nandával kus dortu. Talíř položil před něj a posadil se vedle. "Nechceš čaj?"

"Ne, díky," zavrtěl hlavou a pustil se hned do úžasně vypadajícího dortu s ohromnou vrstvou čokolády.

"Až se vrátíš do Bradavic," pokračoval Sirius dál, jako by táta nic neřekl, "měl bys najít to svoje děvče, tu Cho, a hned ti bude líp, uvidíš." Harry polkl a rozpačitě se na svého kmotra pousmál.

"To asi ne."

"Jak ne?"

"My jsme se dneska rozešli-"

"Cože?" podíval se na něj zaskočeně táta. "Dneska? Před zápasem?"

"No, už to k tomu směřovalo dýl..."

"Počkej, juniore. Něco se ale muselo stát," chtěl vědět jeho kmotr pravý důvod.

"Vyhrotilo se to trochu včera a dneska už to byl konec úplně-"

"Včera?" zajímal se zase táta.

"Po tom článku v Denním věštci," ozřejmil jim Harry.

" Ach tak," ušklíbl se trochu táta a podíval na Siriuse, který se ale zase usmíval.

"Po dlouhý době jsem se zase pobavil," pronesl Sirius s úsměvem. Harry, který právě zapíchl vidličku opět do dortu, na okamžik ztuhl. Pak se podíval tázavě na Siriuse.

"Fakt? To jsem ten skrytej vtip asi nepochopil."

"To nikdo z nás," přitakal Remus. "A proč jste se pohádali? Neříkej, že jí vadilo, že je tvým kmotrem masový vrah," pousmál se na Siriuse. Ten si je odfrkl.

"To nevím, ale mně rozhodně vadilo, co po mně chtěla."

"Co po tobě chtěla?" zeptal se ho Sirius zvědavě.

"Abych tě udal!"

"Ne!" napřímil se pohoršeně Sirius, ale hned vzápětí se zase zatvářil normálně. "A kvůli tomu jste se rozešli? Kvůli mně?"

"Je to snad málo?" vytřeštil Harry oči. "A navíc, nebylo to jen kvůli tobě, i když mě to fakt naštvalo. Pořád jí vadilo, že mám málo času, a dneska nás viděla s Hermionou-"

"Jak viděla?" vyptával se dál Sirius a v očích mu zajiskřilo. "V nějaké... nevhodné situaci?" Harry zavrtěl hlavou.

"Jenom mě objala před zápasem, o nic nešlo - a Cho hned, že je konec. Tak jsem byl nakonec rád, že to skončilo."

"Tak Hermiona…" pronesl zamyšleně táta, dívaje se někam mimo něj. Pak se pousmál a podíval na Harryho. "Ale že je to docela fajn… holka… ta Hermiona."

"Hmmm," přikyvoval souhlasně jeho kmotr. Harrymu to připadalo zvláštní, ale proti tomu, co táta říkal, vlastně nic neměl...

"Je to moje nejlepší kamarádka, jasně že je fajn."

"Můžeš ji sem vzít někdy sebou," navrhl mu Sirius.

"Škoda, že nás to nenapadlo dřív, mohl jsi ji sem vzít rovnou dneska!" zvolal táta a se Siriusem si vyměnil zklamaný pohled.

"Hned příště to napravíme!" ujišťoval je Sirius. "Zatím jí můžeš donýst kus dortu, určitě ji potěší, že sis na ni vzpomněl," mrkl na něj. Harry ale zavrtěl hlavou.

"Hermiona moc sladký nemusí. Ale vezmu Ronovi, ten bude určitě moc rád."

"Hmmm," zamumlal zase zamyšleně Sirius a podíval se na tátu.

"Děje se něco?" nevydržel už to Harry. V tu chvíli se táta i Sirius začali tvářit, jako by se nechumelilo.

"Ale nic! Vůbec!" kroutil hlavou táta. "Taky musíš vzít kus dortu profesorce McGonagallové," změnil najednou téma.

"Mám jí něco vzkázat?" zeptal se Harry automaticky.

"Samozřejmě - vyřiď jí, že sladké zabírá taky. Ona už bude vědět na co..."

*****

Asi vážně věděla, protože se tomu zasmála a i přes jejich dnešní prohru se na něj nezlobila a řekla mu, že věří, že pohár bude jejich. Tak jí Harry slíbil, že určitě ano, ale když pak z jejího kabinetu odešel, vůbec se mu mezi ostatní studenty nechtělo. Napadlo ho, že by mohl tátovi poslat dárek, který pro něj měl schovaný pořád v kufru, tak přes sebe přehodil neviditelný plášť, jenž mu táta vrátil, a vydal se nepozorovaně do věže.

K Ronově posteli postavil krabici s dvěma kusy dortu a místo toho si vzal tátův dárek. S mudlovskou knihou o létání a nejnovějších modelech letadel se vypravil do sovince. Už za obrazem Baculaté dámy ho ale napadlo, že by ji vlastně mohl předat tátovi osobně. Na co se bude zdržovat se sovou, když se může na Ústředí okamžitě přenést a vrátit se hned zase zpátky. A to taky přesně udělal.

Když však vystoupil na Grimmauldově náměstí z krbu, zaskočil ho hlasitý tón hlasu jeho táty. A také to, co říkal.

"-že nejsem v klidu!? Asi těžko můžu být v klidu! Mám toho tady po krk!" Harry ani nedutal. Cítil, že se mu vytrácí barva z obličeje. Proč to táta říká? Před chvílí se tady spolu smáli a všechno se zdálo být v pořádku…

"My asi ne," uslyšel odpovídat Siriuse. "Mě asi baví dívat se na ten křivej ksicht toho starýho blázna." Harry přemítal, o kom mluví, a přiblížil se k pootevřeným dveřím jídelny. Vzápětí se to dozvěděl.

"Jak vypadal? Viděl jsi ho?"

"Ne, ani nebyl na zápase-"

"No, tak nám možná Brumbál prokázal službu a je po něm." Harry šokovaně vytřeštil oči a dal si ruku před pusu, aby nebylo slyšet, jak zalapal po dechu.

"To bych neřekl, ale nejspíš už to nebude trvat dlouho," zareagoval na to jeho táta prost jakýchkoliv emocí. Opravdu takhle mluvili o Brumbálovi?

"V tom případě bychom se ale měli konečně dohodnout, co pak uděláme," navrhl Remus vyrovnaným tónem.

"Zabijeme Srabuse?" navrhl Sirius jakoby nic.

"Myslím to vážně, Siriusi," odpověděl Remus.

"To já taky. Řekl jsem to jednou a řeknu to znovu. Radši ten parchant než Harry." Harry slyšel, jak si táta povzdechl.

"Až Brumbál umře, staneš se naším novým Strážcem a já vezmu Harryho z Bradavic."

"Co zkusit jiný svět-"

"Nemůžeme zkoušet jiný svět, Siriusi, už to pochop!" uslyšel zvyšovat hlas Remuse.

"Do našeho se vrátit nemůžeme a tady co? To se tu bude James s juniorem schovávat do konce života?!"

"Budou se schovávat, dokud z Harryho nedokážeme ten kousek Voldemortovy duše nějak odstranit." Harry si ruku k puse přitiskl ještě pevněji. Cítil, jak mu srdce divoce buší. Doufal, že Remusovi jen špatně rozuměl...

"Nejde odstranit!" zakřičel táta nepříčetně.

"Chci odstranit Srabuse! Dřív, než to Harrymu řekne! Brumbál může umřít kdykoliv-"

"Musíš o tom pořád mluvit?" zeptal se ho Remus.

"Jo, musim! Protože jsem už od minulého týdne vytočenej! Harry to nedělej, to by mohlo být nebezpečné," napodoboval Sirius Brumbálův hlas. "Jako by mu na něm kdy záleželo! Přitom si se Snapem za zády plánujou, jak ho nechají umřít!" Harry čekal, kdy někdo něco namítne, jako že Sirius určitě přehání, že to tak není, že na něm Brumáblovi záleží a že by Brumbál nechtěl, aby umřel, ale… nikdo mu na to nic neřekl. Táta i Remus souhlasně mlčeli.

"Vymažu Snapeovi paměť," promluvil nakonec táta odhodlaně.

"To je ale velké množství vzpomínek, Jamesi, to není možné bez toho, aby Snape nezešílel-"

"Mně je úplně ukradený, co se s tím hajzlem stane-"

"A dáš mu ještě jednu nakládačku? Jen prosím až potom, byla by škoda, kdyby si to zase Srabus nepamatoval." Harry vůbec nerozuměl tomu, o čem mluví, ale bylo mu z toho všeho dost mizerně.

"Jamesi, vymyslíme něco jiného-"

"Za to, co Snape vesele plánuje, bych ho ale fakt mohl zabít! Může být rád, že mu chci jenom vymazat paměť!"

"Tvrdil jsi, že ti pod veritasérem řekl, že to nechce udělat-"

"Ale taky mi řekl, že to přesto udělá! Klidně Harrymu řekne, že se má jít nechat pro dobro kouzelnického světa zabít! Ale řeknu vám, co jsem řekl i jemu. Mně je osud tohohle světa úplně ukradenej, můj syn se tady za nikoho obětovat nebude. Je mi fuk, že kvůli tomu Voldemorta nikdo nezastaví. Co když má ještě další viteály? Co když rozdělil svou duši ještě na víc částí? A kdo zabije Naginy? Dovolil by něco takového vůbec Voldemort? A pokud ano, kdo pak zabije jeho? I bez viteálů bude neporazitelný..."

"Máš pravdu," souhlasil s ním Sirius. Harry uslyšel kroky, co nejtišeji tedy zacouval ode dveří zpět ke krbu. Teď se ale přemístit nemohl. Schoval se tedy do pokoje za ním, aby tam čekal na vhodnou chvíli.

Opřel se zády o stěnu a zavřel oči. Přehrával si v hlavě vše, co slyšel, spojoval si jednotlivé informace do sebe a bylo mu každým okamžikem hůř a hůř. Když si uvědomil, co to všechno znamenalo, málem se mu podlomila kolena. Měl v sobě kus Voldemortovy duše. Část toho vraha, co zabil jeho rodiče. Jeho duše je v něm. Pořád. Každou chvíli. Každou vteřinu. Voldemort je doslova jeho součástí. Z toho uvědomění mu bylo zle. Zle ze sebe samého. Cítil se tak špinavý. Co byl on a co už Voldemort? Když měl vztek, byl pořád sám sebou? Co když jím byl ovládaný víc, než tušil? Najednou se mu chtělo zvracet. Začal se třást, ruce měl jako kus ledu. Slyšel ale, že se v chodbě něco děje. Přitiskl se ke stěně ještě těsněji.

"Ne, teď tě nenecháme odejít samotného. Prostě jdeme s tebou. Navíc musíme poděkovat Loty, že?" Odcházeli. Asi k nim domů. Všichni. Ještě chvilku to trvalo, než Harry konečně uslyšel bouchnout dveře, a on si tak mohl oddechnout. Ale jen na chvíli. Nahlédl zpoza dveří na chodbu, ale nikdo tam nebyl. Ani Krátura. Rychle tedy přeběhl ke krbu a přenesl se zpět do Bradavic.
 


35. kapitola

1. července 2020 v 22:00 | Pekrymo |  Sejdeme se v příštím světě
Jako každé ráno pročítal Harry u snídaně ve Velké síni nové číslo Denního věštce. Zdálo se mu to, nebo bylo číslo od čísla víc a víc temnější? Pozitivních zpráv ubývalo, negativních naopak přibývalo. Jako například útoků na mudly. Alespoň, že už se to Ministerstvo nesnažilo popírat. Bylo dobré vědět, na čem jsou. I když kdo ví - možná jim i tak neříkali úplně všechno. Což si Harry nechtěl ani připouštět. Nejhorší ale bylo, když si představil, kam až to může zajít? Je už tohle "TA" válka? Nebo teprve přijde? Může se dostat i sem? Do Bradavic? Ale ne, dokud je tady Brumbál, tak...

Harry pohlédl k učitelskému stolu, ale Brumbálovo místo bylo už zase prázdné. Poslední týdny ho vídal stále méně. Naposledy asi před třemi dny. Do té doby si Harry říkal, že Brumbála nejspíš více zaměstnává práce pro Řád, že se snaží dělat něco s těmi nekončícími útoky, že se snaží kouzelnický svět v těchto dobách chránit, ale... něco mu napovídalo, že to možná bude úplně jinak. Ron s Hermionou si toho nevšimli, ale Harrymu připadalo, že se s Brumbálem něco děje. Ruku, kterou mu překrýval příliš dlouhý rukáv barevného hábitu, měl už celou černou - toho si Harry stihl všimnout, když kolem něj procházel na večeři a ruka mu z rukávu na okamžik vykoukla. A i v jeho chůzi bylo něco neobvyklého. Šel pomaleji? Rozhodně působil strhanějším dojmem. Kdyby to Harry nepovažoval za nemožné, řekl by, že je Brumbál vážně nemocný. Ale byl to přece BRUMBÁL! Nejmocnější kouzelník ze všech. Něco takového bylo nemyslitelného. I když - co když to mělo něco společného s tou rukou?

Když odtrhl pohled od prázdné Brumbálovy židle, zavadil o vedle sedícího Snapea, který ho propaloval pohledem. Dnes večer zase. Nitrobrana. Osobně by tedy řekl, že jistého pokroku dosáhl. Řídil se Remusovými radami a opravdu se mu dařilo Snapea odrážet. Ne tedy pokaždé, pořád to mělo své mouchy, ale i Snape musel uznat, že mu to šlo lépe. Což... samozřejmě neuznal, protože to je přece Snape a Snape by Harryho nikdy za nic nepochválil. Takže když mu Harry otevřeně sdělil, že si myslí, že už mu to docela jde, zeptal se ho Snape, jestli se mu ty sny pořád zdají. Zdály. Takže pro něj byl Harry stále naprostý idiot, který se ani po měsíci tréninku nikam nepohnul. Ne, nehodlal se se Snapem hádat a stát si za tím, že pohnul. Věděl, že to nemělo cenu.

Podíval se před sebe na jídlo a zavřel na okamžik oči. Trochu ho pobolívala hlava, tak jako skoro každý den, ale kupodivu tohle mu pomáhalo. Vypnout mozek. Na nic nemyslet. Vytěsnit všechny myšlenky z hlavy. Právě teď. Nejprve mu to činilo potíže, ale teď už okolo štěbetající spolužáky vůbec nevnímal. Žádný ruch, žádné vnější vjemy ho v tuto chvíli nerušily a jemu bylo neskutečně lehko. Tedy do té doby, dokud někdo kousek od nich nezakřičel něco o narozeninách. Harry otevřel oči a podíval se na Pierse ze třeťáku, který si plácal ve vzduchu rukou s Anthonym. Tak úplně ty ruchy zase nevnímat nedokázal. Ale... naštěstí mu to něco připomnělo.

Podíval se na Hermionu, která teď četla Denní věštec. Ani si nevšiml, že už ho neměl v rukách. Asi si ho od něj vzala, když byl chvilku mimo. Hermiona i Ron jeho snahy podporovali a snažili se ho nevyrušovat, když se Harry pokoušel "vypnout".

"Hermiono? Teď jsem si vzpomněl - něco bych potřeboval," oslovil svou kamarádku Harry.

"Ano?" zvedla k němu hlavu.

"Jde o dárek pro tátu," řekl o něco tišším hlasem, aby je nikdo neslyšel. "Myslíš, že bys mohla o něco požádat své rodiče?" Hermiona vypadala zaujatě, zajímalo ji, co by Harry mohl chtít.

"Jistě. Co by to mělo být?"

"Potřebuji... nějakou knížku o letadlech." Ron přestal jíst a s nechápavým výrazem se podíval na Harryho.

"Cože?" Harry se pousmál.

"Táta nevěří, že létají bez kouzel," vysvětlil jim s úsměvem Harry. Hermiona protočila očima. Ron pokrčil rameny.

"Na tom něco bude," řekl jeho kamarád a vrátil se ke své snídani. Hermiona vrhla šokovaný pohled na Rona. Harry raději rychle pokračoval.

"Takže... myslíš, že bys je mohla poprosit? Potřebuji to do našeho zápasu - to má táta zrovna narozeniny." Docela dlouho si lámal hlavu s tím, co tátovi dá, a pak ho jako blesk z čistého nebe napadlo tohle. Považoval to tak trochu za recesi, tátu by to mohlo pobavit. A ještě by tím mohl při volných chvílích zabít trochu času a přijít na jiné myšlenky.

"Hned dneska našim napíšu. Určitě s tím nebudou mít problém," ujistila ho Hermiona. Harry ani nic jiného neočekával. Věděl, že s nákupem knih se na svou nejlepší kamarádku může s klidem obrátit.

"Díky." Pak se zase podíval k učitelskému stolu a nedalo mu to. "Všimli jste si, že tu Brumbál zase není?" zeptal se jich Harry. Ron s Hermionou se podívali k učitelskému stolu.

"Nejspíš něco zařizuje pro Řád," řekla šeptem Hermiona.

"Nebo na Ministerstvu," napadlo Rona. "Zbytečně to řešíš." Jenže to Harrymu nestačilo. Když psal tátovi a ptal se ho na Brumbála, taky ho jen uklidňoval, ať si nedělá starosti. Prý jsou prostě teď těžké časy... Jistě, Brumbál mizel i dřív, ale tohle bylo jiné. Navíc... začalo to být o to divnější, když ho napadlo podívat se do plánku. A Brumbála tečka na něm byla.

*****

Snape byl ten večer nepříjemný jako vždycky. Sice už nijak nekomentoval Harryho vzpomínky (moc jich už ani neviděl, protože ho Harry často odrazil dřív, než se mu nějaká naskytla), ale jako na odporný hmyz se na něj díval stále. Harry se bál vůbec na něco zeptat, aby ho hned zase nesjel. Ale od toho tu Snape snad byl, ne? Aby mu pomohl. I když nerad. Snad byl ale taky členem Řádu...

"Pane? Mohu mít dotaz?" odvážil se ho tedy nakonec Harry oslovit. Vysloužil si za to od Snapea otrávený pohled.

"Ano?" svolil ale jeho profesor nakonec.

"Víte, mám ještě jednu hůlku-" Snape se ušklíbl.

"Ovšem, že to vím. Celý Řád to ví. Ale mám za to, že s ní vám pomáhá váš úžasný otec." Harry jeho ironickou poznámku v tichosti přešel.

"Už mi to s ní jde dobře," pověděl mu popravdě Harry, i když to Snapea nejspíš ani v nejmenším nezajímalo. "Myslel jsem, že bych vás zkusil odrazit s ní." Když už se s ní má Harry učit kouzlit, tak ať se vším všudy... Snape si to ale nejspíš nemyslel, protože se zase ironicky ušklíbl.

"Nitrobrana ale není o hůlce. Je o vaší hlavě, Pottere!"

"Fajn, tak nic," vydechl Harry a zaujal obrannou pozici se svou hůlkou, když se na něj Snape zase obořil.

"Neříkal jsem, že to s ní nemůžete zkusit," řekl mu k jeho překvapení.

"Říkal jste ale-"

"Tak chcete to s ní zkusit, nebo ne?" Harry na něj chvíli zůstal koukat, přemýšlel, zda to myslí vážně. Když usoudil, že ano, popošel ke stolu, na který položil svou cesmínovou hůlku, a z pouzdra připevněného na noze vytáhl záložní topolovou hůlku s blánou z dračího srdce. Harry cítil, že ho Snape bedlivě sleduje. Nenechal se tím však rozhodit. Soustředil se. Vytěsnil ze své hlavy každičkou myšlenku a připravil se. Snape už neodpočítával a rovnou zaútočil na jeho mysl.

"Legillimens!"

"Expelliarmus!" Cítil, jako by se o jeho mysl něco jen zlehka otřelo, ale on ze sebe ten dotek sklepal tak snadno, jako čerstvě napadaný sníh z hábitu. Otevřel oči, podíval se na svou záložní hůlku a usmál se. "Je dobrá," řekl spíš sobě než Snapeovi.

"Je vám jasné, že nitrobranu byste měl ovládat především bez hůlky," vrátil ho Snape zpátky na zem. To samozřejmě věděl, ale stejně to považoval za pokrok. "Až mě dokážete stoprocentně odrážet s hůlkou, odložíte ji."

"Ano," přikývl Harry. Pak se zase podíval na svou hůlku. "Je v ní blána ze srdce draka, se kterým jsem soupeřil v Turnaji. Pořád přemýšlím nad tím, jestli proto mi tak sedí nebo je to jen náhoda." Byl tak nadšený, že úplně zapomněl, s kým mluví. Ticho ho přimělo podruhé se vrátit na zem. Odvážil se podívat na Snapea, jehož obočí směřovalo vzhůru.

"Za prvé - vy jste s drakem nesoupeřil, jen jste se mu snažil ukrást vejce. Kdybyste měl soupeřit s drakem, už byste byl mrtvý. A za druhé - mně je vaše hůlka naprosto ukradená. Pokud vás zajímá vaše spojení, zeptejte se Ollivandera." Harry se ušklíbl a schoval hůlku zpět. Příště si své poznámky raději nechá pro sebe. "I když - málem jsem zapomněl. Pan Ollivander si na ni nepamatuje, váš otec mu vymazal paměť. V tom má... asi... praxi," pronášel s pomalou pečlivostí poslední větu. Snape prostě musel mít na jeho tátu neustálé poznámky. Harryho to už opravdu nebavilo...

"To nejspíš ano. Je to zkušený bystrozor. Vedoucí bystrozor!" neopomněl mu pyšně zdůraznit.

"Byl," opravil ho Snape. "Tady není ničím. A ani nebude," odfrkl si posměšně. "To pro něj asi musí být dost... frustrující." Harry toho začínal mít tak akorát dost. Velmi mu to připomínalo, jak si před několika měsíci dost podobně Snape dobíral Siriuse.

"Představte si, že někomu může záležet i na něčem jiném než pouze na kariéře!" odvětil popuzeně.

"Ještě jednou na mě zvýšíte hlas, Pottere, a končíte tady. Nezapomeňte, s kým mluvíte!" upozornil ho ledovým hlasem Snape. Harry od něj odvrátil tvář, i když přitom nezapomněl pozvednout bradu výš. "Pro dnešek jsme skončili. Trénujte dál. Přijďte opět s sobotu."

To bylo rychlé, pomyslel si Harry. Sehnul se a schoval záložní hůlku zpět do pouzdra. Pak se natáhl ke stolu pro druhou. Doufal, že sem nebude muset i tu další sobotu, kdy budou hrát s Mrzimorem a kdy táta bude slavit narozeniny. Chtěl je oslavit s ním...

Už byl na odchodu, když mu ale ještě něco nedalo, a on se zastavil. Odvážil se toho večera podruhé...

"Mohu se ještě na něco zeptat?" Snape se na něj znovu otráveně podíval.

"Pokud je to nezbytné," utrousil znuděně.

"Brumbál-"

"Ředitel Brumbál, jste chtěl říct," opravil ho Snape okamžitě.

"Pan ředitel... je v pořádku? Dlouho jsem ho neviděl-"

"Tohle není nezbytné," odpálkoval ho Snape. "A už vůbec vám do toho nic není, Pottere."

"Jen jsem chtěl vědět, jestli mu něco není-"

"Co si o sobě myslíte, Pottere?" vyjel na něj Snape, vstal od stolu a několika dlouhými kroky se k němu přiblížil.

"Jen jsem se ptal-"

"Myslíte si, že když jste Vyvolený, máte právo strkat pořád do všeho nos?" Že se vůbec ptal. Měl tušit, že Snape nebude ta pravá osoba k tomu, aby se něco dozvěděl. Ale že ho tak naštve, to nečekal. Leda by natrefil na něco citlivého...

"Jen jsem se ptal, pane," odvětil Harry poklidně. "Ale jestli se vás můj dotaz tak dotkl, tak to se omlouvám." O "upřímnosti" této omluvy nebylo pochyb. Snapeův obličej zbělal.

"Víte, co byste měl udělat, Pottere?" zeptal se ho nebezpečným hlasem Snape.

"To mi řekněte, pane," odvětil vyrovnaně Harry. "Jako Vyvolený si tuto otázku kladu často. Řekněte mi, co bych měl udělat, a já to udělám." Ne, nechá se tím netopýrem vyprovokovat. Může si ho dobírat, jak chce, ale Harry se jím věčně shazovat nenechá. Teď čekal, že mu Snape něco peprného odvětí, ale ten na něj jen s nedefinovatelným výrazem zůstal civět. Tak jo, možná neměl říct, že udělá, co mu řekne. Teď určitě Snape vymýšlí něco, co by mu zkrášlilo večer, který mu Harry svou přítomností jistě zkazil. Třeba by ho mohl poslat skočit z Astronomické věže. Vzdát se Smrtijedům. Srazit se s Vrbou mlátičkou. Nebo vypít jed!

Nečekal ale, že se Snape otočí a vrátí se za svůj stůl.

"Měl byste odejít, Pottere. To byste měl udělat." To myslel vážně? Harry několikrát zamrkal.

"Teda, čekal jsem něco sofistikovanějšího," vylítlo z Harryho jako pára z hrnce. Nedokázal se zastavit. Jen co to ale dořekl, věděl, že to neměl říkat. Snapeův vztek, který se mu teď odrážel ve tváři, nešel přehlédnout. "Na shledanou, pane," vyhrkl Harry, vyšel okamžitě ze dveří a rychle je za sebou zabouchl dřív, než Snape stačil zareagovat. Možná k němu přitom dolehlo něco jako "Pottere!", ale hodlal předstírat, že to neslyšel a utíkal pryč. To mu šlo vždycky dobře. Když byl v maléru, utíkal. A vyplatilo se to i tentokrát. Dokázal se dostat na chodbu bez toho, aby mu Snape napařil nějaký další školní trest nebo strhl body. Hrdě se nad svým úspěchem pousmál a vydal se na kolej.

*****

Druhý den, po famfrpálovém tréninku, zůstal Harry ještě chvíli na hřišti. Dělal to teď po každém tréninku. Pomáhalo mu to uvolnit se. Během tréninku to nešlo, ale když všichni odešli a on zůstal sám a mohl jen létat a na nic nemyslet, cítil se skvěle. Cítil studený vítr narážející mu do obličeje, který mu přitom čechral vlasy. Neznal lepší pocit než létat na koštěti, osamotě, bez starostí, prostě jen tak! Užíval si ten úžasný pocit volnosti, kdy byl sám sebou, a na chvíli přitom zavřel oči. Nic nevnímal. Jen chlad, jenž ho ale ani v nejmenším netrápil. Nebyla mu zima. Při tréninku se zahřál až dost. Veškeré starosti, které ho trápily, hodil za hlavu a na nic nemyslel. Hlavu měl dokonale prázdnou, dokud...

"Červíčku, doufám, že nehodláš nic namítat," zeptal se tichým, nebezpečným hlasem Lord Voldemort svého třesoucího se služebníka.

"Ne-ne-ne, pane," odpověděl koktající muž.

"Jsem si totiž jistý, že tví bývalí přátelé by tě velice rádi viděli mrtvého," usmál se křivě. "Na něco je musím nalákat."

"O-ovšem, můj pane. Je to skvělý plán!"

"Jistě, že je," přikývl pomalu Lord Voldemort. "Ten kluk pak za mnou přijde sám-"

Ucítil náraz. Otevřel oči a viděl, jak se řítí k zemi. Na poslední chvíli trochu nadzvedl koště, takže pád nebyl tak silný, ale stejně měl pocit, jako by mu někdo vyrazil dech. To však v tu chvíli bylo naprosto bezpředmětné. Voldemort něco chystal! Něco s jeho tátou! Proč musel nabourat zrovna teď! Začínal trochu panikařit. Chtěl okamžitě běžet za Brumbálem - nebo ne, radši za tátou! Varovat ho. Když ho napadlo... že by jim určitě pomohlo, kdyby věděl víc. Proč to nezkusit i obráceně? To jejich spojení! Muselo fungovat i opačně!

Harry zavřel oči, zpomalil dech a uvolnil se. Ruce si přitlačil ke spánkům. A myslel na něj. Soustředil se na Voldemorta. Jako by byl jeho součástí...

"...hlavní je ten kluk. Co bude s Blackem je mi jedno, ať si ho třeba osvobodí, ten muž stejně žít dlouho nebude," pokrčil Voldemort lhostejně rameny.

"Pokusím se, aby to vyšlo co nejdříve, můj pane," klaněl se před ním nějaký neznámý muž.

"Nepokusíš, Drexene. Ty to zařídíš," přikázal nesmlouvavým tónem, kterému nebylo radno odporovat, Lord Voldemort. "Ztratili jsme spoustu času. Chci mít Pottera co nejdřív. Oba Pottery..."

Harry otevřel oči a přemýšlel, co viděl. Voldemort něco plánuje - nepřekvapivé. Chce dostat jeho - to už vůbec nebylo překvapivé. Ale chce ho dostat přes tátu! A svou roli v tom má sehrát i Červíček! Ale co domlouval s tím mužem? Co má vyjít brzy? Už nemohl ztratit ani vteřinu. Musel to hned někomu říct!

Zvedl se ze země a dal se do běhu. Koště po cestě odhodil v šatně, ale s převlékáním se nezdržoval a pospíchal dál. Bral schody po dvou, udivených výrazů některých svých spolužáků, které po cestě minul, si nevšímal. Když doběhl až k chrličům, konečně se zastavil. Několikrát vydechl, než popadl dech.

"Limetkové pralinky!" Chrliče se rozestoupily a jemu se tak naskytla volná cesta do ředitelny. Jakmile ale vystoupal po schodech nahoru, zarazil se. Dveře vedoucí do Brumbálovy pracovny byly zavřené. To bylo zvláštní. Harry zaklepal. Nic.

"Pane?! Haló, pane! To jsem já, Harry! Musím s vámi mluvit!" volal naléhavě přes dveře. Ticho mu však bylo odpovědí. Ještě to zkusil asi třikrát, když seznal, že Brumbál nejspíš v ředitelně není, a odešel pryč. Co teď? Kdo další z Řádu tu byl? McGonagallová! Její kabinet nebyl daleko. Možná bude vědět, jak kontaktovat Brumbála! Vydal se tedy za ní.

Když za pár okamžiků bušil i na její kabinet, opět mu nikdo neodpovídal.

"Pané profesorko, jste tam?" volal Harry přes dveře. Nebyla. Brumbál byl pryč, McGonagallová taky, večeře už dávno skončila... Kde mohli být? Že by byla schůze? Ve čtvrtek? Ještě mohl jít za Snapem, ale nebyl přece sebevrah... To se raději rozhodl vydat do tajných pokojů a kontaktovat krbem Siriuse s Remusem. Sice to nechtěl říkat jako prvním zrovna jim, protože se bál, že by se toho Sirius mohl chytnout a chtít Červíčka chytit sám, což byl nejspíš Voldemortův plán, když měl Červíček sloužit jako návnada, ale někomu to říct prostě musel!

"Grimmauldovo náměstí!" Strčil hlavu do krbu a rázem se díval do tiché, pusté chodby. "Siriusi? Remusi?" volal Harry z krbu. Nikdo se mu ale neozýval. "Tati?!" Nic. Kde všichni byli, když je potřeboval?! Vytáhl hlavu z krbu a udělal to, co nesměl. Brumbál mu zakázal se z Bradavic jen hnout. Jenže... kritická situace si žádala kritické řešení. Vstoupil do krbu, zelené plameny ho pohltily a on s menším zakolísáním vystoupil v chodbě na Grimmauldově náměstí. Od Vánoc se to tu vůbec nezměnilo...

Rozhlédl se kolem, ale nikde nebylo ani živáčka. Až tedy na...

"To je Harry Potter, Kráturův pán," šoupal nohy po podlaze jeho směrem pomalým tempem Krátura. Neviděl ho od té doby, co mu řekl, že tu Sirius není, když se po něm Harry před odchodem na Ministerstvo sháněl. Zalila ho vlna zlosti. "Ten mrňavej kluk, co se paktuje s krvezrádci. Kdyby má paní věděla, komu jednou budu sloužit-"

"Zmlkni! A zmiz!" přikázal mu Harry, když si však uvědomil, co řekl, a rychle se opravil. "Ale - ale ne z tohohle domu! Mně z očí! Zalez někam, ať tě nevidím. A - a - a ať tě ani nenapadne odsud někam odcházet a někomu něco donášet! Rozumíš mi?" Třásl se vztekem.

"Jak si pán přeje," klaněl se mu hluboce Krátura. "Myslí si, že když je slavnej, že může Kráturovi poroučet," mumlal si pro sebe Krátura.

"Můžu ti poroučet, protože jsem tvůj pán. Já... jsem tě zdědil!" Harry nečekal, že to někdy nějakému skřítkovi řekne, ale zrovna teď potřeboval, aby si toho byl Krátura dobře vědom. Rozhodně se necítil jako pán nikoho, a už vůbec ne Kráturův, ale žádná další zrada nepřicházela v úvahu!

"Krátura je tak pyšný, že může sloužit slavnému a vznešenému Harrymu Potterovi," couval od něj Krátura, hlavu stále skloněnou k zemi. "Tomu hnusnýmu, malýmu-"

"Neslyšel jsi, nebo co?" Harry se lekl, když se zleva ozval hluboký hlas. Trochu nadskočil, protože nikoho nečekal, ale ulevilo se mu, když spatřil Siriuse.

"Díkybohu!" řekl úlevně Harry a vykročil k němu. Pak se ale zarazil, když se podíval za Siriuse. Stáli teď ve dveřích vedoucích do jídelny, kde vypadalo, že je... opravdu dost lidí. A někdo další se zvedal od stolu. Byl to táta. A vzadu... tam seděl Brumbál. Jistě. Musel dorazit rovnou na schůzi Řádu, kde byli úplně všichni!

"Musíš na něj trochu tvrději, Harry," slyšel, jak mu říká do ucha Sirius. Nejspíš narážel na jeho rozhovor s Kráturou.

"Harry? Stalo - stalo se něco?" došel k nim táta, který vypadal dost vyjeveně. Zkoumavě si ho prohlížel.

"Ehm, možná... Já... omlouvám se za vyrušení," mluvil teď k ostatním v jídelně. Připadal si tu totálně mimo. "Já - já jsem hledal vás, pane," ukázal na Brumbála. Vypadal o něco líp, než když ho před čtyřmi dny viděl posledně, ale pořád to nebyl úplně on...

"Ano?" zeptal se ho zvědavě Brumbál.

"Nepřišel bych, ale... nebyl jste v ředitelně. Tak jsem šel...za paní profesorkou," vysvětloval Harry dál a pohledem přitom vyhledal profesorku McGonagallovou, která na něj kriticky zahlížela skrz své brýle, "ale vy jste u sebe taky nebyla. Tak jsem vám volal skrz krb," podíval se konečně na tátu a Siriuse, "ale asi jste... mě neslyšeli," dokončil Harry trochu rozpačitě obhajobu svého pobytu mimo školu.

"Nejspíš se stalo něco vážného," promluvil opět Brumbál a ukázal rukou ke stolu. Chtěl, aby si Harry přisedl k nim? To mu to měl říct před celým Řádem? Zděšeně se rozhlédl po zaplněném stolu. Všiml si, jak mu Tonksová zamávala. A Snape ho zabíjel pohledem. A pak...

"Drahoušku, zranil ses?" přistoupila k němu paní Weasleyová, když s ním táta mířil ke stolu, kam se s ním hodlal posadit. Jemně ho přitom postrkoval kupředu.

"Zranil?" zamrkal Harry nechápavě.

"Jsi celý odřený," začala mu rukou oprašovat dres. Úplně na to zapomněl.

"No jo," připustil s pokrčením ramen, "vlastně jsem spadl z koštěte. Ale to nic není," ujišťoval ji Harry. Někde z druhé strany uslyšel, jak si někdo hluboce povzdychl. Otočil se za dotyčným a viděl, jak profesorka McGonagallová kroutí hlavou a dívá se vyčítavě na tátu. Proč zrovna na něj, tomu moc nerozuměl, ale nehodlal ho v tom nechat. "Ale fakt - měli jsme trénink."

"Vidíte, že má dres, ne?" usmíval se Sirius, když si sedal zpět vedle profesorky. "Dobře, juniore, takhle to vyznívá hned o něco věrohodněji," pokyvoval mu uznale jeho kmotr a ukázal mu zdvižené palce. Vyčítavý pohled profesorky McGonagallové se teď přesunul na Siriuse.

"Vážně jsme měli trénink," říkal tátovi, který na něj pořád civěl dost nevěřícně. "No tak se podívej," namačkal něco na hodinkách na ruce a natáhl ruku tátovi před obličej. "Dneska... pětkrát - naposledy jsem chytil zlatonku před... hodinou a třemi minutami," přednášel tátovi nahlas své výsledky z dnešního tréninku. "Pak jsem ještě chvíli lítal sám, než... se to stalo, já spadl a pak jsem šel hledat vás," podíval se zpět na Brumbála, ruku už zpět podél těla. Brumbál se trochu zachmuřil.

"Než se stalo co?" ptal se ho Brumbál a bedlivě ho pozoroval. Paní Weasleyová zanechala svých snah a Harry se s tátou posadil ke stolu. Znovu se nejistě rozhlédl po stolu. Všichni na něj koukali a on se mezi nimi cítil opravdu nepatřičně. Myslí si i ostatní, co Moody? Že je Voldemortem posedlý? Vímal, jak ho bystrozorovo oko rentgenovalo skrz na skrz. Pak se ale podíval zase na Brumbála.

"Voldemort," pokrčil rameny, jako by to mluvilo za vše. "Myslím, že to je důležité-" Pak zmlkl, když uviděl Snapea, jak se ironicky ušklíbá. "Náhodou jsem si zrovna čistil hlavu - asi to má i opačný účinek," vytkl mu dotčeně. "Už ani nemusím spát, aby se se mnou dokázal spojit."

Brumbálovo "Co jsi viděl?" zaniklo v tátově "Jak ti je? Cítíš se dobře?". Komu odpovědět dřív? Podíval se na tátu a pousmál se.

"Jo, je mi fajn, vážně," ujistil nejprve jeho. Táta ale nevypadal o moc klidnější. Pak se podíval na Brumbála. "No... on... něco plánuje-"

"Ty-víš-kdo pořád něco plánuje, to není žádná novinka," přerušil ho odměřeně Moody. Táta na něj vrhl pohled, kterým jako by mu chtěl říct "jestli máš s mým synem nějaký problém, tak mi to řekni". Harry ale pokračoval dál, takže na to nedošlo.

"Plánuje něco s Červíčkem. Chce ho použít jako návnadu."

"Návnadu?" opakoval po něm Sirius zaujatě.

"Na tebe," řekl Harry s pohledem upřeným na něj. "Tedy na vás," rozšířil Harry zamýšlený okruh a podíval se i na Remuse a nakonec i na tátu.

"Víš i proč?" zeptal se ho zamyšleně Brumbál a propaloval ho pohledem.

"No... asi že by tím pak... dostal i mě. Tak to aspoň tedy říkal," vysvětloval Harry s pohledem upřeným raději ke stolu. Nikdy nebyl rád středem pozornosti. Ještě navíc kvůli jeho spojení s Voldemortem...

"A jak to chce Voldemort udělat? Kdy? Kde? To nevíš?" Harry moc nepřemýšlel, když to řekl, hlavně to chtěl mít za sebou, takže si to ani neuvědomil.

"Nejdřív jsem viděl tohle. Jak mluví s Červíčkem, že ho použije jako návnadu. Pak nevím, co se dělo, to jsem spadl, ale podruhé tam byl ještě nějaký muž - Drexen?" přemýšlel Harry nahlas. "Má něco vydat. A co nejdřív. I když... nevím, co to znamená," ukončil svůj monolog s pokrčením ramen.

"Drexen dělá pro Denního věštce," poznamenal Kingsley, pan Weasley přikyvoval.

"To dělal i u nás," souhlasil Sirius. "Dokud teda žil," dodal jakoby nic. Táta nic neříkal.

"Co jste, Pottere, myslel tím podruhé?" donutil všechny utichnout Snapeův mrazivý tón. Jeho černé oči se vpíjely do těch jeho. Harry rychle uhnul pohledem.

"Chtěl jsem se zeptat na to samé," připojil se ke Snapeovi Brumbál. Harry netušil, co na to říct. Předpokládal, že když se učil nitrobranu, neměl se on sám "nabourávat" Voldemortovi do hlavy.

"Tak jsem to nemyslel," vypadla z něj naprosto průhledná lež.

"Ale myslel, Pottere, nelžete!" namítal Snape nekompromisně.

"Takhle s ním mluvit nebudeš," upozornil ho táta okamžitě. Snape přesunul svůj lhostejný pohled teď na něj.

"A jak mám mluvit s ignoranty bez mozku?" Tátův obličej ztvrdl. Harry si všiml, že zaťal ruce v pěst, až mu zbělaly klouby.

"To je jednoduché," předběhl však jeho reakci Sirius, "stačí si všímat, jak se ostatní baví s tebou." Snape si posměšně odfrkl.

"Harry?" přehlušil je Brumbálův poklidný tón, kterým si okamžitě sjednal pořádek. "Předpokládám, že Voldemort se s tebou nedokázal nevědomky spojit dvakrát během krátké chvíle." Tím pronikavým pohledem mu dal jasně najevo, že to ví. Nemělo cenu to dál zapírat. Už se stalo, tak co se dalo dělat...

"Netušil jsem, že to jde. Jen... jsem chtěl vědět, co plánuje, a pak se to stalo," řekl popravdě. Táta vedle něj citelně ztuhl.

"Vaší prací ale není odhalovat plány Pána zla!" upozornil ho opět odměřeným tónem Snape.

"Copak, vadí ti, že ti někdo fušuje do řemesla, Snape?" poznamenal zase posměšně Sirius.

"Pardon, asi je v pořádku, že se Potter nabourává Pánu zla do hlavy," odvětil s kamennou tváří Snape. Když to řekl takhle nahlas, znělo to ještě hůř.

"To jistě není," konstatoval Brumbál. Netvářil se ale nikterak vyčítavě. "Ale jak Harry říkal, nebyl si vědom toho, že něco takového dokáže. Když už to teď ví, jsem si jist, že se toho pokusí... vyvarovat," zabodl své pomněnkově modré oči přímo do něj. Nevěřil, že se tím bude řídit. Ani on, ani Brumbál. Ale přikývl na souhlas.

"Samozřejmě," ujistil ho Harry. Pak se pousmál na tátu, jehož tvář byla bledší než obvykle.

"Na druhou stranu - možná by nebylo špatný vědět víc," pronesl se zamyšleným pohledem upřeným na Harryho Moody. "Já bych ten nápad hned tak rychle nezavrhoval..." Táta Moodymu věnoval další pohled, tentokrát typu "ještě slovo, a jsi mrtvej". Brumbál to dokázal vyjádřit trochu umírněněji.

"Domnívám se, že by to s ohledem na Harryho bezpečí nebylo příliš žádoucí, Alastore."

"Já... můžu vypomoct... pokud by se to hodilo," neváhal však navrhnout Harry. "Mně by to neva-"

"Ne," zamítl tu myšlenku rázně táta. Harry ztichl. "To... nebude potřeba. Brumbál má pravdu, tohle je příliš nebezpečné," pokračoval umírněněji. Vypadal trochu rozhozeně.

"Dobře, už... se o to nebudu snažit, slibuju," ujišťoval ho Harry. Nevěděl proč, ale profesorka McGonagallová kroutila hlavou, když to říkal. A když pak Brumbál vzápětí ukončil schůzi, vydala se profesorka k nim.

"Harry, dávej na sebe pozor - hlavně si už nesnaž čistit hlavu, když lítáš na koštěti," uděloval mu táta zrovna kázání. "Nemůžeš ztratit pojem o světě, když jsi kdovíkolik metrů nad zemí!" lamentoval rukama ve vzduchu. Paní Weasleyová, která je poslouchala, s nešťastným výrazem ve tváři přikyvovala.

"Tvůj otec má pravdu, drahoušku," souhlasila s ním i nahlas. "Mohl by ses ošklivě poranit."

"Ale Remus říkal, že to mám zkoušet kdykoliv a kdekoliv," odpověděl jim Harry s úsměvem. Táta se nevěřícně podíval na Remuse, který se zrovna o něčem bavil s Tonksovou. Pak si Harry všiml profesorky, která stála nad nimi. "Ale ve vašich hodinách to nikdy nedělám paní profesorko," ujišťoval ji, "to mi Remus výslovně zakázal." Profesorka McGonagallová se podívala na jeho tátu.

"Ještě jste si to pořád nerozmyslel, Jamesi?" Harry přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Co si měl táta rozmyslet?

"Popravdě řečeno, paní profesorko, nejsem si tak úplně jistý." Profesorka McGonagallová položila tátovi ruku na rameno.

"Věřte, nikdo by vám to nemohl mít za zlé." Pak se podívala na Harryho. "My jdeme," zavelela rázně. Harry okamžitě vstal. Tomuhle tónu nehodlal odporovat. "Pokud budete potřebovat, pošlete mi sovu, Jamesi," otočila se ještě naposledy profesorka na tátu. "Podělím se s vámi ráda i o jiné tipy. Nebo o své zásoby, kdybyste měl zájem. Hezký večer."

Ať mluvili ti dva o čemkoliv, Harry předpokládal, že se to týkalo jeho. Ale o co šlo, to neměl sebemenší tušení...

34. kapitola

23. června 2020 v 14:32 | Pekrymo |  Sejdeme se v příštím světě
Bylo pro něj stále překvapující, jak jinak klidné, až dokonce nudné odpoledne dokáží změnit tři slova.

"Harry se zranil," stačil mu říct jen Remus, když k nim dorazil před schůzí na Grimmauldovo náměstí. Do schůze tedy zbývalo ještě dost času, ale v tom okamžiku mu byla nějaká schůze byla naprosto ukradená. Před očima měl ty nejhorší možné scénáře.

"Klid, jenom si zlomil ruku," mávl ledabyle rukou Sirius, když si jeho šoku všiml.

"Zlomil ruku? A to mi říkáte až teď?" třeštil na ně oči.

"Domníval jsem se, že bude lepší, když ti o tom povíme my než profesorka McGonagallová při schůzi," odpověděl mu Remus. "Ale Harry vypadal v pořádku, nemusíš si dělat starosti."

"Když mu to povíš ty, ne my. Já jsem to juniorovi slíbil-" začal Sirius, ale byl přerušen Remusem.

"Ale já nejsem jeho kmotr," pokrčil Remus rameny. Sirius ho chvíli pozoroval, načež uznale přikývl. Sice jim James vůbec nerozuměl, ale to šlo teď stranou.

"Jak vypadal? Vy jste ho viděli?" nechápal, o čem tu ti dva mluví.

"Harry tě včera sháněl-"

"Co se mu stalo?" chtěl především vědět James. Byl jako na trní.

"Prý malá nehoda s obrem," zasmál se Sirius. James se naopak vůbec nesmál, jen na něj dál šokovaně zíral. "Klídek, Dvanácteráku. Kde by v Bradavicích narazil na obra? Jen si z nás utahoval."

"Když myslíš..." utrousil polohlasně Remus.

"Remusi, no tak!" podíval se na něj Sirius jako na blázna.

"O baziliškovi sis myslel to samé," namítal Remus. Tohle Jamesovi tak akorát stačilo. Obr. Někde v Bradavicích. S jeho synem. Celkem se divil, že za těch pár měsíců, co je zde, se o něj ještě ani jednou nepokusil infarkt, protože i když zatím věkem do rizikové skupiny nespadal, měl by na něj určitě už nárok.

*****

"Kde je ten obr?"

Harry zamrkal.

"Profesorka McGonagallová už to ví?" zeptal se ho užasle. James zatřepal hlavou.

"Ne, to mi řekl Remus." Harry se zarazil. Pak se ale usmál, nejspíš ho to nepřekvapovalo.

"Ach tak. On tomu věřil?" zeptal se znovu Harry. Jamesova tvář byla jako vytesaná z kamene, ani se nepohnula. Jen oči se mu stočily k Harryho stále ovázané ruce. Ten si toho všiml. "Zrovna jsem byl na cestě za madam Pomfreyovou, už mi to chce sundat. Je to v pohodě," uklidňoval ho s úsměvem Harry.

"Kde je ten obr?" zopakoval znovu. Harry se začal ošívat, když na něj hodil psí oči.

"Ale neřekneš to nikomu, že ne." James věděl, že tu někde je. Čím šíleněji a neuvěřitelněji historky týkající se jeho syna zněly, tím vyšší byla jistota, že jsou založené na pravdě. Tohle pravidlo pochopil už dávno. Jen nechápal, proč Siriusovi to zatím ještě nedocházelo...

"Kde je ten obr?" zeptal se potřetí a s vypětím všech sil se držel, aby nevybuchl.

"Myslíš Hagridova nevlastního bratra?" zamrkal na něj Harry nevinně zelenýma očima. James v duchu počítal do deseti, než byl schopný pokračovat.

"Nejspíš toho," odpověděl, když si dal dvě a dvě dohromady. Už když sem z Grimmauldova náměstí mířil, nemohl si nevzpomenout na Hagridovu výpravu za obry, o níž jim Brumbál při jedné schůzi vyprávěl. James podvědomě tušil, že to má co do činění právě s Hagridem! Harry se na něj zase pousmál. "To tě za ním Hagrid zase poslal? Jako za těmi akromantulemi?" Na to James nedokázal zapomenout.

"Ne, neposlal," zakroutil hlavou Harry. Jamesovi se trochu ulevilo. Alespoň malý pud sebezáchovy v Hagridovi dřímal. "Šel s námi." Tak dobře, nedřímal...

"To nemyslíš vážně," zeptal se ho pomalu James. "Hagrid tě vzal za svým bratrem obrem? Nebo vás?" opravil se, když si uvědomil, že Harry mluvil v množném čísle.

"Šli s námi i Ron s Hermionou," vysvětlil mu Harry. No ovšem, ti aby u toho nebyli...

"Proč... proč... co ho to napadlo?" nechápal James.

"Tati, on to myslel dobře-"

"Tohle ani nezkoušej," upozornil svého syna.

"On má o Drápa strach-"

"O Drápa?" zamrkal James.

"Tak se ten obr jmenuje. Jen nás s ním chtěl seznámit, kdyby... kdyby..."

"Kdyby co?" ptal se James netrpělivě.

"No kdyby se s Hagridem, nedejbože, něco stalo... tak..." Z Harryho to lezlo jak z chlupaté deky. Nejspíš tušil, že důvod jejich seznámení s obrem se mu nebude zrovna líbit.

"Kdyby se s Hagridem něco stalo, tak co? Asi byste se měli o toho obra postarat, ne?" James to myslel jako nadsázku, ale další Harryho nevinný úsměv ho odrovnal. A pak i to, co jeho syn následně řekl.

"Tak ne úplně postarat... spíš s ním jako kamarádit, dělat mu společnost, aby... nebyl tak sám." James přešel k oknu, aby se vnitřně uklidnil. Harry k němu ale rychle přešel a položil mu zdravou ruku na jeho paži.

"Tati, neboj, on je Dráp neškodnej-"

"Tak neškodnej?" opakoval po něm nevěřícně James s pohledem upřeným na jeho zlomenou ruku.

"No dobře," kapituloval Harry, "to tvrdil Hagrid. A... pro něj má to slovo asi trošku jiný význam než pro nás..."

"Dost jiný, řekl bych," poznamenal úsečně James.

"Ale on mi Dráp nechtěl ublížit. On se mě... jen... lekl." James netušil, jestli to Harry myslí doopravdy, nebo si z něj střílí.

"Lekl. Tebe. Obr." James na něj zamyšleně zíral. "Prosím tě, Harry, můžeš mi říct, jak je ten obr asi vysoký? Že jsi ho tak vyděsil..." zeptal se ho s pozdviženým obočím. Harry se zamyslel a pak se naklonil blíž k oknu, u nějž stáli, aby z něj dohlédl na zem. Byli hodně vysoko. Harry stále hleděl dolů a hlavu přitom nakláněl na jednu, pak na druhou stranu, to jak uvažoval nad obrovou výškou. James začínal mít zlé tušení. "Teď si přeměřuješ co? Jestli by dosáhl až sem?" To doufal, že ne...

"Až sem? Neblázni," odfrkl si Harry, když zase naklonil zamyšleně hlavu na stranu. "To spíš tak o patro níž - maximálně o dvě." James cítil, že se mu začíná vytrácet barva z tváře. "Hagrid říkal, že je to drobek," umocňoval jeho šok dál Harry. "A že mu ostatní obři ubližovali. Proto ho přivedl sem-"

"Sem?" zareagoval ostražitě James.

"Ne přímo sem," zavrtěl Harry hlavou. "Je v Zapovězeném lese. A neboj, Hagrid ho tam přivázal."

"Tak to jsem hned klidnější."

"Vážně?"

"Ne."

"Aha..." Pak už to James nevydržel a řekl nahlas, co si myslel už od začátku.

"Je Hagrid normální?!"

"Tati, Dráp je jeho jediná rodina-"

"To mu ale nedává právo, aby ohrožoval život mé jediné rodiny..." odtušil James a ukázal přitom na něj. Harry zakroutil hlavou.

"Neohrozil mě. Nikdo," zamítl tu myšlenku Harry. "Byla to náhoda, nedorozumění, Dráp chtěl dát Hermioně kytku-"

"Cože?" zatřepal James hlavou, až se jeho černé vlasy ještě víc rozčepýřily. Harry ale pokračoval dál.

"Ale to jsem nevěděl, takže když jsem viděl, jak na ní jde s tím stromem, nebo co to bylo-"

"Jakým stromem? Nemluvil jsi o kytce?"

"To je jako ta kytka, chápeš?" gestikuloval Harry rukama ve vzduchu. "Je to obr. Pro něj je strom jako nic. Někdy ti nějaký proletí nad hlavou, ani nemrkneš."

"No nevím, já začínám mít tik v oku-"

"Vážně se na Hagrida nezlob - kdybys viděl, jak vypadá on! To já jsem ještě v pohodě!" mávl Harry ledabyle rukou. James utrpěl další šok.

"Cože?! On ten obr útočí i na Hagrida?! A to vás tam i přesto vzal?!"

"Tati, je to jeho bratr!"

"A ten obr to ví?" zeptal se James na první věc, která ho v tu chvíli napadla. Harry se zatvářil zamyšleně a zase naklonil hlavu na stranu.

"To je otázka," pokrčil rameny. "Ten obr vypadal, že neumí do pěti počítat. Takže kdo ví?" Utajení - neutajení, James nebyl daleko od toho, aby zašel do Hagridovy chýše a zeptal se ho, jestli náhodou nezešílel. "Tati," položil mu Harry znovu ruku na tu jeho, čímž upoutal jeho pozornost, a usmál se na něj. Už zase ten jeho pohled. Možná začal kromě nitrobrany trénovat i nitrozpyt a ví, co se mu honí hlavou... "Dráp pro Hagrida moc znamená. Nikoho jiného nemá. Má ho... opravdu moc rád. Kdybys viděl, jak se na něj Hagrid díval..."

"Nevím, jestli si to chci představovat-"

"Asi... jako já teď na tebe," pousmál se na něj Harry, zelené oči se vpíjely do těch jeho. Smysl Harryho slov mu došel okamžitě. Teď jen, jestli to řekl jen tak nebo za nějakým účelem. James tušil, ale nejjednodušším způsobem, jak to zjistit, bylo se ho prostě zeptat.

"Teď se mi snažíš hrát na city," konstatoval James suše.

"Zabírá to?" zeptal se drze jeho syn. James se konečně zasmál.

"Řekl bych, že ano," připustil bez zapírání. Harry se na okamžik rozzářil ještě víc.

"Ale opravdu, tati," zatvářil se pak ale poprvé vážněji, "neříkej to nikomu, prosím! Hagrid by z toho měl hroznej průšvih!"

"Možná by ho to probralo-"

"Ale kdyby Hagrid musel odejít z Bradavic..."

"To přece nechci!" namítl James okamžitě. Ať měl Hagrid sebešílenější nápady, James ho měl vždycky rád.

"... tak jsem mu slíbil, že se o Drápa opravdu postarám." Tak na tohle už ale vážně neměl co říct. "Teda... my... s Ronem a Hermionou. I když u Rona nevím, pustil mě na zem, když jsem Hagridovi slíbil, že za Drápem zajdeme, pokud to bude potřeba... Nejspíš se mu to moc nezdálo." James si sundal brýle a rukou si promnul oči. Doufal, že se brzy probudí.

"Nejdřív přivede do Bradavic tříhlavého psa, pak tě pošle na řeč za akromantulemi, při vaší první hodině tě po pěti minutách posadí na hypogrifa, aby ses proletěl-"

"Klofan byl dobrej," zareagoval Harry. James otevřel oči a podíval se na něj. "Lepší jak testrálové."

"Škoda, že se musel zbavit toho draka, co? Nechtěl by ses proletět ještě na něm?" utrousil s protočenýma očima.

"To jde?" rozšířily se Harrymu zorničky.

"NE!"

"V klidu. Ptal jsem se jen hypoteticky."

"Já jsme v klidu," řekl James navzdory tomu, jak se cítil. "Na drakovi se létat nedá. Nedá," zopakoval raději dvakrát. A aby to nebylo málo, tak pro jistotu znovu. "Na drakovi se létat nedá."

"Rozumím. Stačí to říct jednou..." přikývl Harry.

"Za mých mladých let nám stačilo koště a motorka a byli jsme šťastní, ale to už asi není moderní," ušklíbl se James.

"Motorka?" chytil se jeho slov Harry. "Tys měl motorku? Co létala?" třeštil na něj zaujatě oči.

"Já ne, ale Sirius. To nevíš?" Nevěděl, a proto mu o ní dalších deset minut James ve zkratce vyprávěl. Byl rád, že odvedl Harryho pozornost od draka k něčemu "normálnějšímu". Co se v tomto světě se Siriusovou motorkou asi stalo?

Když se ale dostali přes Siriusovu motorku k ujištění, že James kromě Siriuse a Remuse nikomu nic neřekne (co mu taky zbývalo, když výsledkem by bylo, že by za tím obrem Harry zase musel), dostali se i k tomu, proč ho včera Harry původně hledal. Bylo to tu. Nitrobrana. Snape. A zrovna tak pitomá vzpomínka! Harry mu ji trochu neochotně převyprávěl, tedy to, co Snape stihl vidět, protože James si ji dost jasně pamatoval sám, a i když to nic nedokazovalo, vadilo mu, že ji Snape viděl. A že si ji zase připomněl i Harry.

Ale James mu položil ruku kolem ramen a vyrovnaným hlasem ho ujistil, aby si nedělal starosti. Byl rád, že dělal Harry pokroky, a upřímně ho těšilo, když mu pověděl, jaké rady mu dal Remus. Teď už jen doufal, aby to k něčemu bylo, protože když už z tohoto světa nemohli, bylo důležité, aby si Harry dokázal od Voldemorta udržet maximální odstup. Neboť v opačném případě by ho taky mohl týrat roky...

*****



Přestože do začátku schůze zbývala ještě přibližně hodina, překvapila Jamese po návratu na Grimmauldovo náměstí přítomnost profesorky McGonagallové. Seděla v jídelně vedle Siriuse, Remus byl usazen naproti nim a všichni se usmívali. Když vystoupil z krbu, zaslechl Siriusův hlas, takže nepochyboval o tom, že je musel pobavit nějakou vtipnou historkou z jejich mládí. Jakmile ale do jídelny vešel, všichni tři k němu stočili svůj pohled a zmlkli.

"No? Jak se vede juniorovi?" zeptal se ho jako první Sirius. Ještě než ale stačil James odpovědět, dodal: "Snad už se z toho pádu oklepal." Neopomněl se přitom důležitě podívat na profesorku McGonagallovou. Ta přitom z Jamese nespouštěla oči.

"Ehm... jo, je mu... fajn," dal se na Siriusovu hru, pousmál se a posadil se po její levici. "Co vy tady tak brzy, paní profesorko," zeptal se jí s úsměvem.

"Trochu jsem doufala, že budu mít to štěstí a zastihnu vás zde včas." James tušil, co tím myslela.

"Oh... Remus byl rychlejší." Profesorka se krátce podívala na Remuse, který s úsměvem sklonil hlavu o něco níž.

"No," odfrkla si, "pak se vás alespoň zeptám na váš názor - co si o tom myslíte?" podívala se na něj přísně. Přesně tak, jako to vždycky dělávala, když něco provedl. Ale on teď přece nic neudělal!

"Ehm, no..." začal trochu nesvůj, "vždyť jste také hrávala famfrpál, tak to jistě znáte," nasadil pak ale ten svůj suverénní výraz. Rozhodně nemohl svého syna potopit - přece mu to slíbil. "Člověk se chce furt překonávat a pak to takhle dopadá..." Profesorka McGonagallová zlehka přikyvovala.

"Ovšem. Překonávat. O to se váš syn jistě roky snaží. Zda se mu to i daří, je věc druhá." James zmateně zamrkal. Profesorka McGonagallová nasadila nekompromisní výraz. "Řekněte mi - jak je možné, že Harryho na hřišti nikdo neviděl? Pokud vím, v tu dobu, kdy se měl vašemu synovi ten úraz přihodit, měl trénink mrzimorský tým, a dokonce se v tu chvíli v okolí pohybovala i madam Hoochová. Nikdo si pana Weasleyho ani pana Pottera nevšiml. Přitom - co že to zkoušeli?" podívala se jednotlivě na každého z přísedících. "Nový brankářský manévr? Myslíte si snad," podívala se pak přímo na zaskočeně se tvářícího Jamese, "že jsem opravdu tak naivní?"

"To si nikdo rozhodně nemyslí!" vyvrátil jí její domněnku James. Sirius však už nejspíš tušil, že tato výmluva je dávno ze hry, takže se naklonil k Jamesovi a slyšitelným šeptem řekl:

"To si to junior předem ani neověřil?" Profesorka McGonagallová přesunula přísný pohled z něj na Siriuse.

"Já... já... mu domluvím," snažil se zachránit situaci James. Sirius přikývl a poplácal svého přítele demonstrativně po rameni.

"Jasně. Tady James Harrymu vysvětlí, jak se má dělat věrohodné alibi. A jak se přitom vyvarovat nežádoucím svědkům." Profesorka McGonagallová se zase podívala na něj.

"Jak milé," ušklíbla se na Jamese. Pak ale její pohled ztvrdl.

"On si... dělá legraci," snažil se James celkem neúspěšně vyvrátit Siriusova slova, i když už teď sám věděl, že na takový základní nedostatek bude muset Harryho hned při příštím setkání upozornit.

"Vy to víte," zúžila profesorka pohled, kterým Jamese propalovala. Ten se k ní naklonil o něco blíž a odevzdaně si povzdechl.

"Já se vám chci upřímně omluvit, paní profesorko." Všiml si, že opodál sedící Sirius se napřímil. Remusovo obočí vyskočilo do vzduchu. Tvář profesorky McGonagallové se ani nepohnula. "Teď už vím, že jste to s námi jistě neměla snadné-"

"Opravdu až teď?" zamrkala nechápavě profesorka. James na její poznámku nedbal a podepřel si rukou hlavu. Díval se teď na ni naprosto odevzdaně.

"Jak jste to vůbec přežila?" Považoval to spíš za řečnickou otázku, ale k jeho překvapení mu profesorka McGonagallová dala, tak trochu zarážející, odpověď.

"Víte, Jamesi, nejste jediný rodič, který mi posílá lahve vína nebo šampaňského." Pak se lehce pousmála. "Vlastně často dostávám i něco trochu silnějšího rázu." Toho se nemohl nechytit Sirius.

"Paní profesorko, to jste ale měla říct rovnou," usmál se na ni široce a už stál na nohou. Přešel k poličce, kde stálo několik malých skleniček, a postavil čtyři na stůl před ně.

"Ale... já už nepiju," poznamenal James nejistě.

"Vaše smůla," pokrčila profesorka McGonagallová rameny. "Je ale pravda, že před schůzí Řádu bych pít také neměla."

"Paní profesorko, no tak," podíval se na ni Sirius dotčeně. "Mně nemůžete odmítnout. O tomhle sním už od svých čtrnácti let."

"Ale neříkej," podotkl pobaveně Remus. "Myslím, že to bylo mnohem dřív." Profesorka kroutila nevěřícně hlavou. Pak se znovu otočila na James.

"Jamesi, řeknete mi, co se Harrymu stalo, nebo jste se ho rozhodl podporovat a krýt?" James nevěřícně zamrkal.

"Podporovat? To v žádném případě!" ohradil se pohoršeně. "Krýt možná, ale podporovat rozhodně ne!"

"Takže mi to neřeknete?" opřela se s překříženýma rukama profesorka do židle a odměřeně si ho prohlížela. James vypadal, že neví, co na to říct. "Můžu vám něco povědět?" zeptala se ho profesorka McGonagallová. James stále neodpovídal. "Vám," ukázala prstem na něj a na Siriuse, "vám to vždycky koukalo z očí." Remus se tiše uchechtl.

"Nesmějte se, vy jste taky nebyl žádný svatoušek," uzemnila Remuse profesorka. Remus nasadil omluvný výraz.

"Co tím myslíte?" zeptal se jí James nechápavě, vraceje se k jejím slovům. Jediný profesorky pohled ho přinutil zmlknout.

"Vám to koukalo z očí," zopakovala znovu. "Další takoví byla třeba dvojčata Weasleyovi - to je něco jako vy v bledě modrém," sjela teď pohledem všechny tři. "A pak nastoupil Harry. Na první pohled druhá verze vás, ale když jsem ho poznala blíž, tak jsem si říkala takový tichý, milý chlapec, možná bude jiný. Ten jeho nevinný výraz však pouze zastíral pravou skutečnost." James měl Harryho před očima a slabě se pousmál.

"Umí to dobře, že?" poznamenal pobaveně.

"On je daleko horší než vy!" usadila ho rázně profesorka McGonagallová.

"Tak to se mě teď ale dotklo," ohradil se Sirius dotčeně. Profesorka si jen odfrkla.

"Když se jako s prvním spřátelil s panem Weasleym, měla jsem trochu obavy - pořád jsem měla na očích jeho dva bratry, takže jistě víte, co mě k těm obavám vedlo. Kombinace Potter a Weasley mě malinko děsila. Naštěstí jsem brzy zjistila, že ani Ron není následovníkem dvojčat, takže se mi ulevilo podruhé." Na chvilku se profesorka odmlčela, když se pousmála a pokračovala dál. "A když se o dva měsíce později k těm dvěma připojila slečna Grangerová, měla jsem upřímnou radost. Studenta s takovým nadáním je vždy radost učit a -"

"To je pochopitelný, takových nás moc není," podotkl suverénním tónem Sirius. James se na něj s úsměvem podíval a nedalo mu to, aby se k Siriusovi nepřidal a nepřikývl. Remus se uchechtl podruhé.

"To máte pravdu, Siriusi, to opravdu není," okomentovala to s kamennou tváří profesorka McGonagallová. "Jak jsem však za ty roky zjistila, vysoká inteligence sebou přináší mnohá rizika."

"No," odkašlal si Sirius s úsměvem, "musím přiznat, že i mě Hermiona trochu překvapila. To děvče má své nesporné kvality." James se na Siriuse zaskočeně podíval. A nebyl sám. Všechny přítomné zajímalo, co tím myslí. "To ti Harry nevyprávěl, jak už v prvním ročníku podpálila Srabusovi - promiňte, paní profesorko - Snapeovi hábit?" James udiveně nakrčil čelo.

"Prosím?" ozvala se šokovaná profesorka McGonagallová.

"Nic nevíte," mrkl na ni Sirius, ale pak se podíval zpět na svého přítele. "Tobě to Harry fakt neřekl?"

"Ne," zavrtěl hlavou. Udivený výraz ho opustil, když se trochu zasnil. "Kdyby to bylo možné a my se neskrývali, poradil bych Harrymu, aby k nám to děvče neváhal pozvat-"

"Jamesi!" zamračila se profesorka McGonagallová.

"Omluvte ho, paní profesorko," zapojil se zase Remus, "domnívám se, že James právě objevil svou ideální snachu."

"Aby ne," poznamenal Sirius, "o takové dívce jsme v Harryho věku snili všichni!"

"A někteří o ní sní pořád..." utrousil s pohledem upřeným na něj Remus. Profesorka McGonagallová kroutila hlavou, ale přitom se tajemně usmívala.

"Nedělejte si plané naděje, Jamesi," usadila ho, "vsadím se s vámi o cokoliv, že slečna Grangerová vaší snachou nebude-"

"Vy se sázíte, paní profesorko?" chytil se jejích slov zase Sirius. "To by vás ale mohla zajímat sázka, kterou pořádají dvojčata!" Z tváře profesorky McGonagallové se začala vytrácet barva.

"Jste v kontaktu s dvojčaty?"

"No jistě! Co bych tu měl taky dělat?" zeptal se jí Sirius nechápavě. Profesorka zavřela na okamžik oči a přitlačila si ruce ke spánkům. James slyšel, že si mumlá něco o své smrti. "Mají skvělé nápady!" pokračoval dál Sirius. James se mu snažil gestem naznačit, aby toho nechal, ale načapala ho přitom profesorka McGonagallová a spražila ho přísným pohledem.

"Nikdo by se mi nemohl divit, kdybych se rozhodla dát výpověď. Pokud vy," sjela všechny tři opět pohledem, "se spojíte s dvojčaty, jsem si jistá, že to směle dokoná to, o co se již několik let pokouší váš syn," podívala se s úšklebkem na Jamese. "Přivede mě to do hrobu."

"Ale paní profesorko," dotkl se James lehce její ruky, "to jistě přeháníte-"

"Vůbec!" pronesla nekompromisně.

"Vy ale nemůžete odejít," namítal James a tentokrát jí po té ruce poplácal, "ještě musíte z Harryho udělat toho kapitána." Pak si uvědomil, jak to vyznělo, a dodal: "Ale to neříkám jen kvůli tomu," snažil se zachránit situaci. "Hned, jak jsem se dozvěděl, že je Harry v Nebelvíru, nepřál jsem mu to jen kvůli tomu, že to je ta nejlepší kolej ze všech. Ale především kvůli vám," ujišťoval ji důležitě. "Lepší vedoucí koleje by si nemohl nikdo přát!"

"Jamesi, přestaňte se snažit-"

"Já to myslím vážně," ohradil se James. "zrovna nedávno jsem Harrymu říkal, že vy jste byla naše nejoblíbenější profesorka ze všech!"

"No to je jasný," okomentoval to Sirius.

"Já vám to ale opravdu neřeknu, Jamesi," pousmála se na něj profesorka. Přestože mu několikrát naznačila, že z Harryho kapitána udělá, nikdy mu to nepotvrdila přímo. A to ho dost znepokojovalo, proto se to z ní už tolikrát snažil dostat.

"A Harry mi říkal to samé," pokračoval James důležitě dál, jako by nic neřekla. "Má vás moc rád. A já vím, že vy jeho taky," mrkl na ni.

"Ulevilo by se vám hodně, kdybych vám řekla, že z něj toho kapitána udělám?" povzdechla si profesorka McGonagallová. James se s očekáváním napřímil.

"Velmi!"

"Nám všem," dodal výmluvně Remus. Nejspíš ani jeho už to nebavilo poslouchat. Profesorka McGonagallová se na ně usmála.

"To ráda slyším." Pak se odmlčela. James chvíli čekal, zda bude pokračovat, ale když se dala do míchání svého čaje, který měla postavený před sebou, a k ničemu se neměla, Jamesovi došla trpělivost.

"Takže?" zeptal se jí napjatě. Profesorka k němu překvapeně vzhlédla.

"Vy jste se na něco ptal, Jamesi?" předstírala nechápavou. Jamesův úsměv povadl.

"To je od vás ale podpásovka, paní profesorko," řekl jí Sirius a poklepal svému příteli na rameno. "Žádný strach, Dvanácteráku, junior tím kapitánem určitě bude-"

"Slečna Bellová je v týmu stejně dlouho dobu," utrousila nenápadně profesorka. Sirius se na ni zamračil.

"To mě musíte tak týrat?"

"Vás?" zamrkala profesorka zaskočeně.

"Jo, mě! Protože až vy odsud odejdete, budu to já, kdo ho bude muset poslouchat!"

"A já," připojil se k němu zase nesměle Remus.

"Jen jsem chtěl vědět," bránil se James, "jestli mám Harrymu vymýšlet nějaký speciální dárek." Profesorka McGonagallová se na něj usmála.

"Ale to jistě můžete, Jamesi." Jamesovi se v obličeji znovu začal rozšiřovat úsměv.

"Opravdu?"

"No ovšem - pokud vím, slaví Harry o prázdninách i narozeniny. Ten dárek budete mít případně možnost udat i tak." James se zadíval na prázdnou skleničku před sebou. Proč že to vlastně přestal pít??? "Ale abyste neřekl," pokračovala pak profesorka o něco smířlivěji, "můžeme se dohodnout."

"Dohodnout?" vzhlédl k ní zase s nadějemi James.

"Vy mi řeknete, co se Harrymu doopravdy stalo, a já vám řeknu, jestli ho plánuji jmenovat příští rok kapitánem družstva." Sirius zahvízdal. Remus zakroutil hlavou. James s profesorkou se navzájem propalovali pohledy, což trochu připomínalo hru kdo z koho. Jako první to vzdal James.

"Ne. Ne, to mu nemohu udělat. Slíbil jsem Harrymu, že to nikomu neřeknu."

"Nám to pak ale řekneš," nahnul se k němu zvědavě Sirius. James protočil očima - to bylo přece jasné, na to se ho snad ptát ani nemusel... Sirius pochopil a tvářil se hned o něco spokojeněji.

"Ale nemějte strach, paní profesorko, já už jsem Harrymu promluvil do duše a nebude se to nikdy víc opakovat," ujišťoval ji důrazně.

"Přání je otcem myšlenky, takže kdo ví, třeba budete mít štěstí. Ale... nesmíme zapomínat, že se tu bavíme o vašem synovi, takže bych na to být vámi příliš nespoléhala," usadila ho už zase přísně vyhlížející profesorka. "Já se jeho sliby uchlácholit nenechám."

"Říkám vám, že to bude v pořádku," ujišťoval ji nadále James. "Pokud tedy nemá Brumbál v plánu vyhodit Hagrida..." dodal polohlasně. Profesorka McGonagallová se zarazila.

"Má to něco společného s Hagridem?"

"Ne?" zareagoval rychle James. Neměl ho zmiňovat...

"Poslal snad Harryho opět za akromantulemi do Zapovězeného lesa?" zúžila opět svůj pohled. James se úlevně zasmál.

"To by bylo to nejmenší!"

"Prosím?" nevěřila profesorka svým uším.

"O těch jsem Harryho přeci už poučil. Teď už dobře ví, jak se má při setkání s akromantulemi chovat," vysvětloval jí James.

"V případě vašeho syna je trochu naivní si myslet, že když ví, jak má něco udělat, že se tím i bude řídit," pronesla profesorka odměřeně.

"Normálně už začínám bejt fakt napjatej." Sirius vypadal zamyšleně, očividně nad tím usilovně přemýšlel. To při pohledu na Remuse bylo Jamesovi jasné, že ten už to ví. Nejspíš mu došlo, že si Harry nedělal legraci. Jeho bledá barva v obličeji tomu nasvědčovala.

"No..." protáhl James, "je pravda, že Harry se nechá někdy trochu unést..."

"Někdy? Trochu?" opakovala po něm profesorka nevěřícně. "Ještě mi řekněte, že on za nic vlastně nemůže!"

"Ale vy víte, čím to je," položil si demonstrativně ruku na srdce a usmál se na ni. "A proto ho máte tak ráda," mrkl na ni. Nepřístupná maska profesorky McGonagallové začala slábnout a ve tváři se jí začal rýsovat upřímný úsměv.

"Ale měla bych ho ještě raději, kdyby kromě svého srdce začal více zapojovat i rozum," neopomněla však dodat.

"Na tom se... pracuje," přikývl James chápavě. "Například dnes jsem Harrymu vysvětlil, že na drakovi se opravdu létat nedá-"

"Chtěl by se proletět na drakovi?" zamrkal nevěřícně Remus.

"Prý to byl jen hypotetický dotaz," ujistil ho James. Upřímně v to tedy doufal...

"Tak hypotetický," ušklíbla se profesorka. Ta tomu zjevně moc nevěřila.

"Tak junior má létání v krvi, prostě ho to táhne nahoru, no," mával rukou někam nad sebe Sirius.

"To je pravda - když jsme to dnes řešili, zmínil jsem se o tvé motorce," vzpomněl si hned James. To nemohl Siriusovi neříct. "Harryho opravdu mrzí, že si na ni vůbec nepamatuje."

"Oh, jistě mu to láme jeho dobré srdce - to, že se na ní nemůže proletět," okomentovala to ironicky profesorka.

"Já nevím, jak vás, paní profesorko, ale mě Harryho zájem docela uklidnil," podíval se na ni vážně James.

"Opravdu? Neříkejte!"

"Nebo byste snad chtěla, kdyby se raději zajímal o ty draky?" Tvář profesorky McGonagallové se o něco uvolnila.

"Přiznávám, že na tom něco bude."

"Dostal jsem nápad!" vyhrkl Sirius náhle. Všichni tři se na něj s očekáváním zahleděli. "Už vím, co Harrymu dáme za tu placku!" Jamesovo obočí vylétlo nahoru. Profesorka McGonagallová se rozkašlala. Remus nevypadal nikterak překvapeně a jen pokrčil omluvně rameny.

"No tak to ji snad Harrymu radši nedám," utrousila profesorka, když znovu našla svůj hlas.

"Aha?! Já to věděl!" zaťal James vítězně ruku v pěst a neodepřel si po těch slovech triumfální výraz. Pak mu však došel i význam Siriusových slov a rychle zase zmlkl. Vypadal jako by do něj uhodil blesk. Siriuse však přepadlo takové nadšení, že nešel zastavit.

"Ale měli bychom na tom začít dělat, abychom to stihli - to víte, paní profesorko, taková létající motorka, to není jen tak! Remusi?" podíval se na naproti sedícího přítele. "Ty můžeš mezi lidi, takže máš za úkol nějakou sehnat. Jamesi?" Když si Sirius uvědomil, že se k tomu jeho přítel zatím nikterak nevyjádřil, tázavě se na něj zahleděl. "Tak se vymáčkni, co ty na to?"

"Co já na to?" zeptal se ho bezbarvým tónem. Pak naklonil hlavu na stranu a ušklíbl se. "Že to je ten... nejgeniálnější nápad ze všech!" Zajiskřilo mu v očích, když se na Siriuse široce usmál.

"To se mi snad zdá..." kroutila nevěřícně profesorka McGonagallová hlavou.

"Když mohl Ron ve dvanácti řídit létající auto, proč by Harry v šestnácti nemohl mít létající motorku?" podíval se na ni Sirius nechápavě. James souhlasně přikyvoval. Remus přeskakoval pohledem z jednoho na druhého a evidentně se dobře bavil.

"Žádný strach, paní profesorko. Bude létat se mnou. Já na něj dohlédnu," řekl jí stále se usmívající James.

"Tak to jste mě opravdu uklidnil."

"No vidíte-"

"To byla ironie!" vysvětlila mu profesorka zřetelně. James raději zmlknul. "Vím, co dokážete ve vzduchu předvádět vy, a vím, co dokáže váš syn. Takže ne, nelíbí se mi to!"

"Ale při zápasech vám to nikdy nevadilo," utrousil James na oko uraženě. Rty profesorky McGonagallové se semkly do úzké linky. Vypadala, že mu chce něco peprného říct, ale nakonec raději odvrátila hlavu na druhou stranu. Těžko mohla tento fakt rozporovat, když to byla pravda. Pak se ale vzpamatovala a výhružně se na Jamese podívala.

"Jestli tu motorku jen jedinkrát uvidím v Bradavicích-"

"Co by s ní dělal v Bradavicích?" protočil Sirius očima. "Snad bude tady, ne?"

"Bude Harryho, tak jsi chtěl říct asi u Jamese," poznamenal Remus. Sirius se hned opravil.

"No jasně, u Jamese. My... ji juniorovi pohlídáme, že jo, Dvanácteráku," mrkl přitom na svého nejlepšího přítele.

"O tom ani v nejmenším nepochybuji," okomentovala to profesorka. "To vaše hlídání si dovedu velice živě představit."

"Tak přece tu nebude deset měsíců jen ležet... Na to by jí byla škoda." Profesorka si teď jednoho po druhém přeměřovala pohledem.

"Buďte upřímní, pánové - chcete tu motorku pro Harryho nebo spíš pro sebe?" zeptala se jich na rovinu.

"Proč všechny ženský chtěj, abychom k nim byli upřímní? Co je to za blbej trend?" odtušil Sirius otráveně. To James se na rozdíl od něj alespoň snažil...

"Ovšem že pro Harryho," ujišťoval ji, i když mu v jeho očích podivně jiskřilo. Ale ano, chtěl ji samozřejmě TAKÉ pro Harryho. Už teď se nemohl dočkat toho, až mu ji o prázdninách dá! A předvede...

Když začal Sirius Remusovi vysvětlovat, co jsou to mudlovské autobazary a jak to v nich chodí, začali se pomalu scházet další členové Řádu. Tonksová se k Jamesově překvapení posadila vedle Remuse, se kterým se bez rozpaků pozdravila, a zaujatě je poslouchala. Mezi dalšími byl i Snape. Ten naopak zamířil na opačný konec stolu a nevšímal si jich. James zaujal stejné stanovisko a dál se věnoval profesorce McGonagallové, které navrhl, že je musí opět někdy navštívit, protože díky ní tu po dlouhé době nebyla aspoň taková nuda. Profesorka McGonagallová mu přislíbila, že je v brzké době určitě zase navštíví, neboť nepochybuje o tom, že Harry co nevidět opět něco vyvede. Když chtěl James namítnout, že teď už určitě ne, dorazil konečně Brumbál, který se po dlouhé době na schůzi Řádu opozdil. První jeho slova Jamesovi ozřejmila důvod...

"Omlouvám se, zdržel mě Hagrid." A podíval se přitom krátce na něj. Tvářil se neutrálně, těžko se z jeho tváře dalo něco vyčíst, i když Jamesovi připadal o něco strhanější než jindy. Nenápadně se podíval na jeho ruku, která byla ještě zčernalejší než posledně, možná se mu i lehce třásla, což ale James nedokázal říct jistě, protože ji Brumbál v tu chvíli schoval pod stůl. I tak ale tušil, že kletba postupovala tak rychle, jak Snape předpovídal. Kolik času asi Brumbálovi zbývalo? A co to znamenalo pro ně?

"Asi byste měli vědět," začal Brumbál a přelétl všechny přítomné pohledem, "že Hagrid se ze své výpravy nevrátil sám..." Takže mu to řekl, blesklo Jamesovi hlavou. "Hagrida velice mrzí, co se stalo Harrymu, takže mi to dnes přišel celé říct," podíval se teď přímo na něj.

"Co se stalo Harrymu?" zhrozila se Molly.

"Tak on to myslel vážně..." zamumlal Sirius a začal se pochechtávat.

"No to je opravdu k smíchu," sjel ho s kamennou tváří James. Pak se vážně podíval na Brumbála. "Neplánujete Hagrida vyhodit, že ne?" Všechny pohledy se stočily k němu.

"Myslíš, že bych měl?" zeptal se ho zvědavě Brumbál.

"U Merlina, jen to ne," zděsil se James. "Harry má svých starostí dost, ještě aby se staral o obra..." Brumbál se malinko pousmál. "To totiž Hagridovi slíbil, je to přece jeho jediná rodina..." ušklíbl se přitom na profesorku sedící vedle něj.

"O obra?" zopakovala s vytřeštěným pohledem profesorka McGonagallová. Brumbál zlehka přikývl. Pak se s přísným výrazem podívala na Jamese. "Když už jsme u toho, jak to tedy přežíváte vy, Jamesi? To by mě vážně zajímalo," zeptala se ho na to, na co na začátku on jí. James se zamyslel a pousmál se. Pak si zase položil demonstrativně ruku na hruď a poklepal si třikrát na srdce.

"Jak už jsem vám říkal. Vždycky si vzpomenu, víte na co," pousmál se na ni. "On chtěl jen pomoct svému příteli." Profesorka McGonagallová si odfrkla.

"Aha. Tak až vám to přestane stačit, což vám garantuji, že přestane, vzpomeňte si pak, víte zase na co." Odmlčela se, aby dala vyniknout své odpovědi, která za okamžik následovala. "Že tohle jsou vaše geny." Tentokrát to byl Sirius, kdo na její slova zareagoval.

"Ale jen ty nejlepší!" Profesorka ho sjela pohledem.

"To by bylo na další dlouhou diskuzi..."

"Jste u nás kdykoliv vítána," usmál se na ni Sirius. "Ještě mi něco dlužíte," mrkl na prázdné skleničky před nimi. Profesorka se na ně zamyšleně zahleděla. James nepochyboval o tom, že kdyby tu nebylo tolik lidí, možná by si po tom zjištění, že se poblíž Bradavic pohybuje obr, ráda jednoho panáka dala...

33. kapitola - část 2

16. června 2020 v 21:01 | Pekrymo |  Sejdeme se v příštím světě
Nejprve si přečtěte část 1. :)

"Spadl jsem z koštěte."

Madam Pomfreyová si ho pochybovačně přeměřovala pohledem.

"Na třikrát jste si zlomil ruku při vašem tréninku?"

"Oh, ale my neměli trénink. Jen jsme s Ronem... trochu blbli," podíval se výmluvně na svého o kousek dál postávajícího přítele. Stále bledý Ron stál jako přimrazený, když si uvědomil, že se čeká na jeho souhlas, a začal horlivě přikyvovat.

"Blbli," zopakoval po něm po krátkém zaváhání.

"Trochu víc nejspíš," kroutila bradavická ošetřovatelka nechápavě hlavou. "A tyhle škrábance," ukázala na jeho ruce a pak i obličej, "to se vám stalo také na koštěti?" zeptala se ho se zájmem.

"No to právě ne," vyvrátil jí to Harry. "To až po tom, co jsem z toho koštěte spadl." Ošetřovatelka protočila očima a zvedla se od něj.

"Říkám to pořád. Na těch košťatech se tu jednou někdo zabije," mlela si spíš pro sebe a šla pro něco k sobě do pracovny.

"Myslíš, že tě pustí s námi?" zeptal se Harryho Ron.

"Na to zapomeňte!" zazněl mu v odpověď hlas madam Pomfreyové nesoucí se z její pracovny. "Pan Potter tu zůstane do zítřejšího rána. Ta zlomenina je horší, než jsem čekala."

"Jak horší?" zeptala se vyděšeně Hermiona.

"Nebude to záležitost jedné vteřiny, ale tak dvou - tří dnů." To neznělo tak hrozně, pomyslel si Harry.

"Ale hůlku," ozval se ode dveří odměřený hlas profesora Snapea, který se tam zjevil jako duch, "pan Potter jistě udrží." Ten byl opravdu ten poslední, o koho tu Harry stál. "Weasley, Grangerová - měli byste jít uvědomit vedoucí své koleje," poslal jeho přátele bez odkladu pryč. Ti ani nedutali a raději se pakovali z ošetřovny ven.

"Zlomená je levá ruka a vy jste pravák, že Pottere?" věděla už za ty roky madam Pomfreyová a zase se pro něco vzdálila. Harry jí ani nestačil odpovědět a už se nad ním skláněl Snape. Vypadal opravdu hrozivě.

"Vy se z toho nevykroutíte, Pottere," odříkával nad ním tiše. "Zítra přijdete, ať se vám to hodí, nebo ne, i kdybyste se měl do mého kabinetu doplazit po čtyřech." Harry si nemohl pomoct, ale musel se tomu chtě nechtě zasmát. Snapeovi se přes tvář mihl stín překvapení, nejspíš takovou reakci nečekal.

"Nemyslel jsem si, že to kdy řeknu, pane," nepřestával se Harry usmívat, "ale vy mé schopnosti skutečně přeceňujete." Snapeův obličej zbledl hněvem. "Opravdu se tu nemrzačím dobrovolně, a už vůbec ne kvůli vám," podíval se na svou stále nepřirozeně zkroucenou ruku a pak nevinně na něj.

"Vy jeden arogantní, malej-"

"Vy mi tu naznačujete, že si schválně lámu ruku, ale ten arogantní jsem tu zase já," nedokázal se Harry ovládnout. Už se příliš neusmíval.

"Strhávám dvacet bodů z Nebelvíru a na příští týden vám uděluji školní trest, Pottere. V pondělí se budete hlásit v osm večer u pana Filche. Abyste si tu ruku trochu rozhýbal." Naposledy se na něj znechuceně podíval a pak zmizel v pracovně madam Pomfreyové. Harry správně tušil, že jejich zítřejší hodina nebude procházka růžovým sadem.

*****

Procházka růžovým sadem nebyla se zlomenou rukou hodina žádná. Sice ho už nebolela, protože madam Pomfreyová mu ji dobře zafixovala a nacpala do něj nějaké lektvary, po kterých ho nebolelo vůbec nic, ale bylo to nepraktické - ruku měl ovázanou v pravém úhlu a držela na jednom místě u těla jen díky tomu, že ji měl zavěšenou v obvaze. Už zase si připadal jako v závěru každého školního roku, kdy končíval na ošetřovně s nějakou zlomeninou, nebo po vypjatém famfrpálovém zápase. Takže nic neobvyklého. I když... něco trochu jiného na tom přece jen tentokrát bylo - profesorka McGonagallová chtěla o jeho zranění informovat tátu. U Dursleyů se o něco podobného nikdy nepokoušela, ale NAJEDNOU je prý POVINNA informovat rodiče.

Stálo ho hodně výmluv a psích očích přesvědčit ji, aby to nedělala. Prosil ji, že mu o tom raději napíše sám, načež se na něj profesorka McGonagallová zvláštním způsobem usmála. Pak mu sdělila, že jeho otce stejně uvidí v sobotu při schůzi a že si to aspoň bude moci vychutnat přímo, a nechala ho jít. Harry vůbec nechápal, co tím myslela a co si jako na tom chce vychutnávat, ale rozhodl se to dál neřešit. Alespoň ho nechala jít a nepitvala se v jeho poněkud chabé výmluvě toho, co se mu stalo.

A když šel po večeři ke Snapeovi, tátovi ještě pořád nenapsal. Chtěl to udělat potom, aby mu mohl sdělit i něco pozitivního - třeba že Snapea odrazil při každém pokusu o vpád do jeho hlavy. Už mu přišly od táty dva dopisy, v nichž se na jeho hodiny ptal.

Jenže se tak nestalo ani tentokrát. Povedlo se mu to asi až při třetím pokusu. Snape byl ten večer obzvlášť nepříjemně naladěný. Křičel na něj úplně za cokoliv - že by ho ten předchozí večer na ošetřovně tak naštval? Nebo to bylo za jeho poznámku, kterou mu věnoval po nitrobraně předevčírem? Harry netušil, ale už to chtěl mít opravdu za sebou. Měl štěstí, že se zatím stále držel na nohou, což mu doporučoval hned zkraje i Snape. Prý že pád se zlomenou rukou bolí - Harry už se ho chtěl zeptat, zda s tím má nějaké zkušenosti, ale pak se ho rozhodl raději víc nedráždit.

"Proč vám to trvalo tak dlouho?" sjel ho Snape poté, co na něj Harry vyslal chabou odzbrojovací kletbu, která ho však vůbec neodzbrojila. Už zase měl před očima tátovu mrtvou tvář. Viděl ji ještě teď. Snažil se ji vytěsnit z hlavy, ale nedařilo se mu to.

"Já nevím, prostě mi to dnes nejde."

"Nevymlouvejte se, Pottere! Netrénoval jste!"

"Když do mě včera madam Pomfreyová nacpala lektvar na spaní, tak to asi moc nešlo!" odsekl mu už Harry nepříčetně. Dělal, jako by na jednom večeru záleželo...

"Vy se absolutně nesnažíte," zvyšoval na něj Snape hlas.

"Vždyť jsem vás teď odrazil!" bránil se Harry.

"Ale po jaké době!" Harry toho měl právě dost. Už si opravdu myslel, že odejde a nevrátí se sem. Prostě by tátovi řekl, že se to nedalo, což by ho jistě ani moc nepřekvapilo. Táta by to chápal. Vždyť sám vypadal na to, že by byl raději, kdyby na ty hodiny Harry nechodil. Určitě by ho podpořil. Ale než se k tomu kroku odhodlal, Snape už na něj zase mířil hůlkou.

"Tři - dva - jedna - Legillimens!"

Bylo mu sedm, když se rozplácl na zemi poté, co mu Dudley podrazil nohy. Bylo mu deset, když na něj strýc Vernon z okna křičel, že ten trávník seká špatně. Vyděšeně sledoval, jak se Remus mění ve vlkodlaka. Táhl za sebou sotva chodícího Dudleyho poté, co na ně zaútočili mozkomorové. Stál u nich doma, táta ho držel za paže a Harry na něj šokovaně hleděl, když mu dost hlasitě říkal, že on tenhle svět nespasí.

Harry si velmi rychle uvědomil, na co narazili. Zpanikařil. Netušil, co udělal, protože se v jeho ruce ozvala prudká bolest, ale věděl jistě, že na Snapea vyslal další odzbrojovací kouzlo. A když otevřel oči, periferně si všiml, že se Snape sklání pro hůlku. Takže se mu to povedlo. Sice teď ležel na zemi a ruka ho bolela jako čert, ale povedlo se mu to. I tak ale věděl, že to, že Snape viděl zrovna tuhle vzpomínku, bylo hodně zlé. Nemluvě o tom, že si v ní musel všimnout i té truhly.

Harry se zvedl do sedu a čekal na svůj ortel. Snažil se na sobě nedat znát, jak moc ho to bolí, ale to, že se zvedal o něco déle než obvykle, to Snapeovi jistě dokazovalo. Harry očekával další příval nadávek, ale v kabinetu panovalo nezvyklé ticho. Což... bylo ještě horší, než kdyby na něj Snape křičel. Dával si snad teď dvě a dvě dohromady? To přece z jedné věty nešlo... Nemohl to vědět. Tušit možná, pokud by mu o tom Brumbál řekl, ale... proč by mu to vlastně říkal? Určitě si to nechal jen pro sebe.

Harry se konečně postavil na nohy, ale na Snapea se ani nepodíval. Sledoval raději tkaničky od svých bot, když však Snape konečně promluvil.

"Tak se zdá," protáhl úlisně, "že někdo vaše schopnosti rozhodně nepřeceňuje." Snape věděl, kde udeřit, aby se ho to dotklo co nejvíc. Harry k němu s prázdným výrazem na okamžik vzhlédl. Snape si ho zkoumavě prohlížel, zabodl do něj své černé oči, od nichž se však Harry zase velmi rychle odvrátil. Ne, dnes už toho Snape viděl až dost. Jak měl pro Snapea vždy pohotovou odpověď, tak tentokrát se nezmohl ani na slovo. Už zase hypnotizoval podlahu. Slyšel, jak vrže židle. Na okamžik se podíval Snapeovým směrem a všiml si, že se posadil zpět za stůl a jako minule se natáhl pro pero a pergameny. "Přijďte ve středu." To bylo celé, co mu řekl. Žádné další poznámky, otázky, žádné rejpání. Jen ať prostě přijde zase ve středu. Harrymu chvilku trvalo, než se vzpamatoval, ale pak jen odpověděl:

"Ano, pane. Na shledanou, pane."

Bylo půl hodiny do večerky, ale on pospíchal na jiné místo než na svou kolej. Musel tátu varovat. Bylo těžké soudit, co si z té krátké vzpomínky Snape vyvodil, ale musel to tátovi říct. Doufal, že tam bude.

Se zlomenou rukou se mu utíkalo hůř, ale nakonec to zvládl celkem rychle. Otevřel dveře od tátova pokoje a přešel ke krbu. Letax tam stále byl. Nabral si ho tedy trochu do hrsti a vhodil do krbu. Rozhodl se pro ten nepříjemnější způsob, protože slíbil, že se z Bradavic nehne už ani na krok, a to hodlal dodržet.

"Grimmauldovo náměstí dvanáct," řekl v kleče a strčil hlavu dovnitř. Před jeho očima se objevila prázdná hala. "Tati?!" zavolal Harry. Nikdo mu však neodpovídal. "Siriusi?! Remusi!" Doufal, že nejsou u táty, když už vědí, kde žijí. Náhle však Harry zaregistroval pohyb. Byl to Remus.

"Harry? Jsi to ty! Tak jsem slyšel dobře," naklonil se překvapeně ke krbu.

"Ahoj. Táta tu není?"

"Ne, už odešel. Proč? Stalo se něco?" zeptal se ho Remus se zájmem.

"Jo. Měl jsem teď nitrobranu se Snapem," vyklopil hned ze sebe Harry. "A něco viděl - něco... z minulého pátku." Remusova tvář se lehce zamračila.

"Víš co? Přijdeme se Siriusem za tebou. Zůstaň, kde jsi, ano?" Harry přikývl.

"Dobře, budu na vás čekat." A s tím vytáhl hlavu z krbu zase ven. Začal nervózně přecházet po místnosti. Uvědomil si, že to pravděpodobně zdědil po tátovi. Ten taky vždycky chodil sem a tam, když byl z něčeho nervózní. Netrvalo jim to naštěstí ani minutu a už byli Remus se Siriusem tam.

"Harry!" zvolal Sirius, ale když se k němu Harry otočil, zarazil se. On i Remus na něj zůstali udiveně zírat. "Co se ti stalo?" Harry se podíval na svou zlomenou ruku.

"Malá nehoda s obrem," mávl zdravou rukou a pousmál se. Jim se to říct nebál. Nikomu by to neřekli. A dle jejich výrazů mu to stejně nevěřili.

"Já to myslím vážně, Harry," díval se na něj zkoumavě Sirius.

"To já ale přece taky," odpověděl mu s úsměvem Harry, jako by šlo o naprosto běžnou věc. "Ale to je teď jedno," zatřepal hlavou. "Máme možná problém. Nebo... možná ne. Já vlastně nevím," pokrčil bezradně rameny. Vzápětí zjistil, že to asi nebyl nejlepší nápad, protože mu rukou projela ostrá bolest. Nejspíš ještě důsledek jeho pádu u Snapea.

"Dobře," přikývl Remus, "říkal jsi, že Snape viděl něco z tvých vzpomínek-"

"Neudělal ti to on, že ne," přerušil ho náhle Sirius a ukazoval prstem na jeho ruku. Harry párkrát udiveně zamrkal, načež zatřepal hlavou.

"Snape si myslí, že jsem si to udělal sám, ty zase, že mi to udělal on... To se mi to nemohlo stát prostě jen tak?" Siriusův mlčenlivý výraz mluvil za vše. Ne.

"Co tedy přesně Snape viděl, Harry?" Alespoň někdo se v tom nešťoural. Harry se vděčně obrátil na Remuse a v rychlosti jim sdělil, co se před chvílí stalo. Sirius s Remusem se po sobě trochu nešťastně podívali.

"Ale... říkal jsem ti, proč si to táta myslí, že ano?" podíval se pak Sirius smutně na něj.

"Jo... má o mě strach. To vím," ujistil ho Harry, i když to příliš nesnižovalo fakt, že... mu prostě nevěřil. Ale raději se v tom dál neutápěl. Prostě se o něj táta bál. Tečka. Neznamenalo to, že by si myslel, že není dost dobrý... Protože mu přece pořád říkal, že je!

"A to se často probereš až na zemi?" zajímalo Remuse. Vypadal zamyšleně.

"Teď už naštěstí moc ne, ale ze začátku často," připustil Harry. "Už jsem ho párkrát odrazil, ale Snape tvrdí, že mi to trvá příliš dlouho. A má pravdu. Vidí těch vzpomínek až dost." Pak ho něco napadlo. "Neviděl se teď Snape... někdy s tátou?" zeptal se jich s obavami.

"Ehm... ne. Proč?" zeptal se ho Sirius a zkoumavě si ho prohlížel. Harrymu se ulevilo. Ještě by mu mohl říct, co v jeho vzpomínkách vídá. To by Snapeovi určitě udělalo radost! Trápit tátu ještě víc...

"Ale jen tak," zavrtěl Harry hlavou a raději se vrátil zpět ke svému problému. "Prostě nevím, co s tím."

"Tohle je dost těžká disciplína, Harry. Chce to spoustu času a především vůle. Pokud už ale děláš pokroky, určitě se to bude stále jen zlepšovat," uklidňoval ho Remus.

"Jenže já nemám čas. Tohle se už nesmí opakovat. A ...opravdu to chci umět!"

"To my víme," ujišťoval ho Remus a lehce se na něj pousmál. Sirius přikývl.

"Mám vůli," obhajoval se přesto dál Harry. "Snape mi minulý rok sám při první hodině říkal, že by mi to mohlo jít, když dokážu vzdorovat i Imperiu. To je přece taky o vůli-"

"Počkej," přerušil ho zaraženě Sirius. "Dokážeš vzdorovat Imperiu?" Harry se zamračil.

"To jsem vám neříkal?" pronesl zamyšleně.

"Ne," odpověděli naráz Remus se Siriusem.

"Aha. Tak teď už jo. Takže - proč jedno mi jde a druhé ne?" díval se na ně nešťastně Harry.

"Kdo na tebe použil kletbu Imperius?" odpověděl mu úplně mimo další otázkou Sirius.

"Ehm - Skrk při obraně, když se vydával za Moodyho, a pak Voldemort."

"Vzdoroval si Voldemortově Imperiu?" zopakoval po něm nechápavě Sirius.

"Chtěl, abych mu na něco odpověděl, " vysvětlil Harry, jako by to snad mluvilo za vše.

"To si ale dovolil," ušklíbl se nevěřícně jeho kmotr.

"Že?" kontroval na to Harry. Remus si dal ruce v bok, podíval se nejdřív na Siriuse, pak na Harryho a nakonec raději jen zavrtěl hlavou. Na jejich výměnu neměl co dodat.

"Dobře," řekl pak Remus zase, chtěje se vrátit k původnímu tématu. "Říkal jsi tátovi, že trénuješ sám. V čem přesně... to spočívá?" zajímalo ho. Harry přikývl a dal se do vysvětlování, což... netrvalo ani tak dlouho, protože jeho celý trénink spočíval v tom, že si snažil před spaním vyčistit hlavu.

"Takže pokud tomu dobře rozumím," přemýšlel Remus nahlas, "pokud se před spaním dokážeš oprostit od všech svých vzpomínek a myšlenek, mělo by být pro Voldemorta těžší, navázat s tebou kontakt. Ale jak to pomůže při tvých lekcích se Snapem? Nemělo by být tvým hlavním cílem, dokázat se od všech svých myšlenek oprostit v jakýkoli požadovaný moment? Hlavně tedy před tím, než se ti Snape bude snažit proniknout do mysli? Zablokovat ho tím, že mu nic neukážeš? Pak by mělo být vcelku snadné ho odrazit, protože ani ty nebudeš ničím zaujatý." Harry ho zamyšleně poslouchal. Na tom něco bylo! "Jakmile se do tvých vzpomínek dostane, je těžší při jejich sledování zareagovat. Proto ti to trvá dlouho. Ale pokud máš ovládnout svou mysl, jak ti Snape říká, znamená to právě to, že bys ji měl celou z hlavy vytěsnit. Tedy - vyprázdnit. A to před tím, než se ti do ní pokusí dostat."

"To zní logicky," okomentoval to uznale Sirius.

"Takhle... mi to Snape nikdy nepodal," pronesl překvapeně Harry. "Jen mi říkal, ať si hlavu čistím před spaním, ale... vlastně mi ani nevysvětlil proč."

"Já ti vysvětlím proč," ušklíbl se Sirius, "protože to je vůl-"

"Siriusi," napomenul ho Remus zamračeně. Harry se tomu musel pousmát. "A co to zkoušet i jindy?" podíval se Remus zase na něj. "Ráno, přes den... kdykoliv budeš mít čas. Klidně při jídle, při hodině - ne tedy, když budete probírat něco důležitého. U profesorky McGonagallové to nedělej," varoval ho raději. "Ale měl bys být schopný toho dosáhnout v jakékoliv situaci, takže to trénuj, kdykoliv tě napadne. Prostě se na chvíli zastav a... vůbec na nic nemysli."

"Tak... fajn," pousmál se Harry. "To zní jako dobrý plán. Zkusím to. Díky." Hned se cítil daleko líp!

"Za nic, Harry. Budu moc rád, pokud ti to pomůže. A s tím dneškem se netrap. Tahle část tvé vzpomínky nic nedokazuje-"

"Jo, taky si myslím," skočil mu do řeči netrpělivě Sirius. "A teď nám už opravdu řekni, cos vyváděl," přeměřoval si ho zase tím svým zkoumavým pohledem.

"Vždyť už jsem vám to říkal," protočil Harry očima a nepřestával se přitom usmívat.

"Jo. Říkal," přikývl Sirius. Bylo na něm vidět, že mu jeho historku ani za mák nevěří. "A kde ten obr teď je?"

"To určitě - já vám to řeknu a vy tam hned půjdete!" mrkl na něj šibalsky Harry.

"A co na to říkala profesorka McGonagallová?" zajímalo Remuse. U toho už si netroufal říct, zda mu to věří, nebo ne. Tvářil se tak všelijak.

"Té jsem samozřejmě řekl, že jsem spadl z koštěte," řekl výmluvně Harry.

"A táta už o tom ví?" zajímalo zase Siriuse.

"Ne, řekl jsem to svému kmotrovi. Doufám, že mě bude krýt." Sirius se tomu zasmál.

"To víš, že bude, juniore," přikývl s úsměvem, "ale když to ví i profesorka McGonagallová, tak se to stejně dozví."

"Já vím," přitakal Harry, "chystá se mu to říct zítra při schůzi. Prý se na to těší. Sice netuším proč, ale jsem s tím smířenej," pokrčil teď už raději jen zdravým ramenem.

"Já myslím, že vím proč," podíval se usmívající se Remus na Siriuse.

"Jo, to já taky," ušklíbl se Sirius. "A teď už se těším i já."

Kam dál